Rev. ALBERT EVRARD, SJ Le sens de la vie quand la vie s’allonge [FR]

Autor se zabývá otázkou, jak se mění chápání smyslu života v době, kdy se délka lidského života výrazně prodlužuje.

Prodlužování života (o 20–40 let oproti minulosti) přináší paradox času: starší lidé často vnímají, že čas ubíhá rychleji a je třeba ho využít, zatímco jiní pociťují, že se vleče a že „už není co dělat“.
 Mnozí si přitom otázku smyslu života vůbec nekladou.

Text upozorňuje, že v různých sociálních podmínkách má otázka smyslu odlišnou váhu:

• u chudých či velmi bohatých se život soustředí na přítomnost,
  
  
• u nemocných či trpících se smysl může zdát luxusem,
  
  
• věřící však mohou nalézt smysl v odevzdání se Bohu.
  
  

Autor kritizuje společnost zaměřenou na výkon, mládí a nezávislost, která často vede staré lidi k pocitu, že jsou „zbyteční“ či „na obtíž“.
 To pramení z utilitaristické logiky – hodnotu má jen ten, kdo „produkuje“. Takové myšlení může vést až k přijetí eutanazie či k „gérontocidní“ mentalitě – tedy k obavě, že starých lidí je „příliš mnoho“.

Křesťanský pohled však nabízí jinou optiku:

• prodlužování života není problém, ale příležitost růst v lidskosti a víře;
  
  
• život starších lidí může být svědectvím o smyslu života, pokud je přijímán jako dar, nikoli jako přítěž;
  
  
• délka života poskytuje více času, aby Bůh mohl v člověku působit, a více času pro člověka, aby otevřel srdce Boží přítomnosti.
  
  

Text zdůrazňuje, že skutečný smysl života nelze nalézt v technických či ekonomických řešeních, ale pouze v duchovní a vztahové dimenzi – v péči o „bios“ (tělo), „psyché“ (duši) i „zoé“ (život v Bohu).

Závěr:

• Stáří není okraj, ale místo zjevení smyslu života.
  
  
• Starší lidé se mohou stát nositeli a předavateli tohoto smyslu společnosti, která ho často ztrácí.
  
  
• V jejich „průzračnosti“ se stává viditelným to, co je v životě opravdu podstatné – vztah k Bohu, k druhým a k vlastní konečnosti.