Prof. ALESSANDRO ROSINA La transizione demografica: le sfide della società della longevità [IT]

1.

Demografická transformace je jednou z velkých proměn naší doby. Přináší důsledky zejména pro věkovou strukturu a vztahy mezi generacemi, které se nejvíce projeví v tomto století – v různém čase a různými způsoby v různých částech světa.

Na počátku devatenáctého století se člověk, narozený v jakékoli zemi světa, mohl dožít v průměru méně než čtyřiceti let a měl jen omezené materiální zdroje na osobu.
 Dětská úmrtnost byla vysoká (více než jedno z pěti dětí se nedožilo prvního roku života) a úmrtnost byla vysoká i v dalších fázích života. Jen málo lidí se dožilo stáří.

Dante Alighieri si ve Božské komedii představuje, že se vydává na cestu „v polovině životní pouti“, tedy ve věku 35 let. Této věkové hranice se tehdy dožilo méně než polovina narozených a sedmdesát let bylo považováno za maximální délku lidského života.

Demografická transformace začala v Evropě a postupně se rozšířila do zbytku světa. Jejím základem byla jedna z největších lidských ambicí – touha překonat předčasnou smrt. Tedy zajistit, aby dítě při narození mělo naději dožít se plného mládí a dospělosti a dosáhnout hranice 65–70 let.

Dobrou zprávou je, že všechny země, i když v různém tempu, se vydaly tímto směrem, zlepšujíce zároveň délku života i materiální blahobyt. Nic z této cesty však není samozřejmé.

2.

Jedním z nejviditelnějších důsledků poklesu úmrtnosti je růst světové populace, která se z 1,6 miliardy na počátku 20. století zvýšila na 6,1 miliardy při vstupu do století současného.
 Demografický vývoj světa prošel třemi fázemi.

První byla pomalá růstová fáze, kdy míra přírůstku po tisíciletí jen mírně převyšovala nulu – a trvalo až do období po roce 1800, než lidstvo překročilo miliardovou hranici.

Druhá fáze – relativně krátká, ale intenzivní – byla explozivní dynamika, která dosáhla vrcholu v 60. letech 20. století s ročním nárůstem kolem 2 %, přičemž dnes je tato hodnota poloviční a stále klesá.

Pokles úmrtnosti je motorem demografického růstu, zatímco pokles porodnosti je brzdícím faktorem. Když riziko smrti ve všech životních fázích klesne na velmi nízké úrovně, stačí v průměru dvě děti na ženu, aby mezi generacemi vznikla rovnováha.

Mnoho západních zemí se k této hranici (či pod ní) dostalo už v 70. letech. Celosvětově činila plodnost v roce 1950 pět dětí na ženu, dnes je více než poloviční.

Třetí fáze je tedy fází očekávaného poklesu. Podle nedávných prognóz OSN světová populace přestane růst v předposlední dekádě tohoto století.

3.

I když se růst světové populace zastaví, demografická transformace přináší hlubokou a trvalou změnu: přechod od společnosti založené na početném zastoupení mladých generací k takové, v níž převažuje složka dospělých a starších lidí.

Na konci transformace jsou možné tři scénáře:

První, klasický, předpokládá stabilizaci plodnosti kolem dvou dětí na ženu a délku života kolem 75 let (jak uváděly první vydání projekcí OSN v 50. letech 20. století). V tomto scénáři populace přestává růst a věková struktura se mění z pyramidální na obdélníkovou.

Na rozdíl od této klasické teorie se však délka života nezastavila na 70–75 letech (tedy „Dantově očekávání“), ale v mnoha zemích dnes přesahuje 85 let a stále roste.

Vývoj délky života proběhl ve dvou etapách. V první klesla rizika úmrtí v tradičních fázích života téměř na nulu. Druhá fáze přinesla prodlužování života i za hranici tradičního stáří, bez zjevného konce. Čím více se k prodlouženým rokům přidává kvalita, tím více mohou další generace jít ještě dál.

Zanedbání pozitivního doprovázení tohoto procesu vede jednotlivce ke špatnému stárnutí a zvyšuje společenské náklady.

V tomto druhém scénáři přechází svět do takzvané „společnosti dlouhověkosti“ – období, které radikálně mění podmínky, rizika a příležitosti v různých fázích života, v interakci se společenskými, kulturními a technologickými proměnami, a ovlivňuje i vztahy mezi generacemi.

Jak zajistit růst, rozvoj a udržitelný sociální systém ve společnosti dlouhověkosti, je nová a otevřená výzva. V tomto scénáři se špička populační pyramidy zvedá, ale pokud se plodnost stabilizuje kolem dvou dětí na ženu, každá nová generace zůstává zhruba stejně početná jako předchozí. Stárnutí populace je pak dáno pouze prodlužováním života.

Tento scénář je však ohrožen skutečností, že ve všech zemích, které dosáhly konce demografické transformace, plodnost místo stabilizace kolem dvou dětí klesá systematicky pod tuto hranici.  V Evropské unii je dnes průměr nižší než 1,5 dítěte na ženu.

Otevírá se tedy třetí scénář – „společnost s oslabenou generační obnovou“, tedy přechod od „transformace“ k „demografické krizi“, která je v mnoha zemích chronicky nedostatečná.

4.

Z hlediska věkové struktury prochází demografická transformace třemi fázemi:

1. Fází s převahou mladé populace (současný stav zejména v subsaharské Africe);
   
   
2. Fází s převahou dospělé – pracovní – populace (tzv. „demografická dividenda“, typická pro Latinskou Ameriku, severní Afriku, Indii a další asijské země);
   
   
3. A nakonec fází, kdy převažuje populace starších lidí (západní země, ale i Čína, Jižní Korea, Japonsko).
   
   

Země třetí skupiny se potýkají s potížemi kvůli výraznému růstu indexu závislosti seniorů, tedy poměru osob nad 65 let k obyvatelstvu v produktivním věku (20–64 let).
 Čím více tento index roste, tím více se prohlubují nerovnováhy mezi generacemi.

V západních zemích není růst způsoben pouze nárůstem čitatele (seniorů), ale i poklesem jmenovatele – tedy části populace, která tvoří ekonomiku, financuje a zajišťuje fungování veřejného sociálního systému.

5.

Změna, k níž dochází, není pouze kvantitativní, ale i kvalitativní.

Stálé zlepšování životních a zdravotních podmínek umožnilo, že se stále běžněji dožíváme věku, který byl v minulosti dosažitelný jen pro malou menšinu – často navíc v křehkém stavu.

V minulosti se životní fáze (byť krátké) víceméně opakovaly z generace na generaci a struktura populace zůstávala v zásadě neměnná – měla tvar pyramidy. Dnešní změna však není jen proměnou demografické struktury a vztahů mezi generacemi, ale také revolucí v samotných fázích života.

Hranice vstupu do stáří už není pevná, jak tomu bylo po tisíciletí, ale je dynamická a neustále se posouvá. To znamená, že nejenže přestávají platit dřívější věkové hranice, které vymezovaly jednotlivá období života, ale každá generace je musí znovu definovat ve vztahu k té předchozí.

Zejména v důsledku rostoucí dlouhověkosti vzniká v životním cyklu nová fáze mezi koncem plné dospělosti (kdy jsou stále významné pracovní a rodinné závazky) a skutečným stářím (kdy převažuje ztráta soběstačnosti a omezení sociálních kontaktů).

Tato nová životní fáze, obvykle mezi 60 a 75 lety, se rychle mění – kvantitativně i kvalitativně – a představuje epochální výzvu pro osobní organizaci i pro tvorbu společenské hodnoty.

6.

Dlouhověkost je třeba chápat jako příležitost. Abychom však mohli žít dobře a dlouho, potřebujeme politiky, které lidem umožní investovat do kvality vlastního života – a zároveň zajistí odpovídající péči v době, kdy se stanou nesoběstačnými.

Současně je však nutné mít pevný základ mladých lidí, který nízká porodnost v mnoha zemích dramaticky oslabuje. Je iluzí myslet si, že můžeme žít dobře, když si přidáváme roky před sebe, ale necháváme za sebou prázdnotu.

Společnost dlouhověkosti staví před lidstvo výzvu vytvořit svět, v němž mohou všichni žít dobře a dlouho – udržitelným způsobem. Tuto výzvu lze zvládnout jedině tehdy, pokud se člověk dostane do centra pozornosti: podporováním podmínek, které dávají důstojnost a hodnotu všem fázím života, a podporou dialogu a spolupráce mezi generacemi – v rodině, na pracovišti i ve společnosti.