JOSEPHINE LOMBARDI, Ph.D.

The Church Against the Throwaway Culture of the Elderly [EN]

Josephine Lombardi se zabývá fenoménem „kultury odhazování“, kterou papež František označuje za morální krizi dnešní doby – svět, kde se nejen věci, ale i lidé považují za zbytečné a nahraditelné.

1. Podstata „kultury odhazování“

• Společnost, která přestává vidět lidský život jako hodnotu, začíná „vyhazovat“ staré, slabé a nemocné lidi.
  
  
• Papež František upozorňuje, že jde o projev duchovní nemoci a ztráty úcty k lidské důstojnosti.
  
  
• Církev naopak připomíná, že každý člověk, i v nemoci a stáří, má nezměrnou hodnotu.
  
  

2. Význam stáří v učení církve

• Papežové Jan Pavel II., Benedikt XVI. i František zdůrazňují, že stáří je „čas milosti“ a příležitost pro mezigenerační solidaritu.
  
  
• Starší lidé jsou „strážci paměti“ a „svědkové naděje“, jejich přítomnost v rodině i společnosti je nenahraditelná.
  
  
• Opuštění starších lidí papež nazývá „nemocí“ a „velkou nespravedlností“.
  
  

3. Příklady kultury odhazování

• Pandemie COVID-19 odhalila, jak vládní rozhodnutí v mnoha zemích (např. Velká Británie, Itálie, Kanada) vedla ke zbytečným úmrtím seniorů v domovech.
  
  
• Eutanazie (MAID) v Kanadě: mnoho lidí volí asistovanou smrt kvůli pocitu zbytečnosti, osamění nebo nedostatku péče – což je důsledek společnosti, která si neváží zranitelných.
  
  
• Zneužívání a vraždy starších žen v Africe (např. v Keni a Ghaně) – oběti falešných obvinění z čarodějnictví, motivovaných chudobou a chamtivostí.
  
  

4. Následky osamělosti a zanedbání

• Vědecké výzkumy potvrzují, že sociální izolace škodí zdraví stejně jako kouření či obezita.
• Nedostatek doteku a kontaktu zvyšuje stres a riziko předčasného úmrtí.
• Papež zdůrazňuje, že péče o staré a nemocné je projev skutečné lidskosti a úcty k životu.
  
  

5. Doporučení pro církev a společnost

Abychom mohli čelit kultuře odhazování, která ohrožuje důstojnost starších osob, musí církev i občanská společnost přijmout konkrétní kroky. Následující návrhy vycházejí z pastoračních zkušeností, papežského učení a výsledků nedávných výzkumů.

1. Reforma systému péče

Je třeba prosazovat politiku, která chrání starší osoby před zanedbáváním, zneužíváním a chudobou. Mnoho vládních systémů zklamalo – zejména během pandemie COVID-19, kdy tisíce seniorů zemřely v izolaci a bez přiměřené péče. Církev musí hlasitě požadovat změny a bránit každému pokusu o dehumanizaci stáří. Zákony by měly jasně stanovovat odpovědnost institucí i rodin a zaručovat seniorům důstojné životní podmínky, přístup ke zdravotní péči a možnost duchovní podpory.

2. Vzdělávání a formace

Kněží, řeholníci, pastorační pracovníci i dobrovolníci potřebují odbornou i duchovní přípravu, aby dokázali doprovázet starší lidi s empatií a respektem. Do formace by měly být zahrnuty i otázky palliativní péče, duševního zdraví, komunikace s lidmi trpícími demencí a doprovázení rodin, které se o své starší členy starají.
 Semináře a pastorační kurzy mohou pomoci překonávat stereotypy o stáří a zdůrazňovat, že péče o staré není břemeno, ale služba Bohu.

3. Zapojení seniorů do života farností

Starší lidé nesmějí být považováni jen za příjemce péče. Mají být aktivními členy společenství – mohou se podílet na katechezi, modlitebních skupinách, doprovázení mladých, službě chudým i ve farní liturgii.
 Jejich zkušenost, moudrost a trpělivost jsou nenahraditelné. Církev má vytvářet prostor, kde mohou starší lidé sdílet svou víru a zkušenosti s mladšími generacemi, čímž se posiluje mezigenerační solidarita a společenství.

4. Péče o stárnoucí duchovní a řeholníky

Také kněží a řeholníci stárnou – a často zůstávají bez dostatečné podpory. Církev musí vytvářet prostředí, kde budou moci prožívat stáří v pokoji, v kontaktu s komunitou, a ne v osamění. Je třeba zajistit vhodné podmínky pro život i zdravotní péči a podporovat duchovní služby, které jim umožní dál přispívat svým svědectvím a modlitbou.

5. Podpora pečujících osob

Rodinní příslušníci, zdravotníci a dobrovolníci, kteří se starají o starší lidi, potřebují vzdělávání i duchovní posilu. Měli by být vedeni k pochopení, že doprovázení nemocných a umírajících je účast na Kristově lásce a utrpení, nikoli jen fyzická služba.
 Péče o starší členy společnosti není pouze povinnost, ale projev lidskosti a víry – naplnění přikázání lásky.

6. Obnova přikázání lásky

Je nezbytné znovu objevit Kristova slova: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40)
 Každý člověk je povolán vidět v druhém Boží obraz, zvlášť v těch, kdo jsou zranitelní a zapomenutí. Kultura odhazování začíná tam, kde ztrácíme schopnost vidět v druhých bratry a sestry.
 Církev má být svědkem naděje – ukazovat, že skutečný pokrok nespočívá v rychlosti či efektivitě, ale v lásce, která nikdy nevyřazuje nikoho.

6. Závěr

Lombardi připomíná Ježíšova slova: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.“
 Kultura odhazování je podle ní projevem strachu a nevíry.
 Církev je povolána být hlasem, který říká: „Staří lidé nejsou odpadky, ale poklad.“