Komentář Vincenza Bassiho, prezidenta FAFCE. Publikováno 11. června 2026 v italském deníku Avvenire.

Demografická výzva nám připomíná, že budoucnost se netvoří pouze v institucích, ale především v rodinách a živých komunitách.

Projev papeže Lev XIV. z 25. května při audienci pro členy Meziskupiny pro demografii Evropského parlamentu byl prvním vystoupením tohoto pontifika na toto téma a zároveň prvním projevem určeným skupině politiků věnujících se otázce, která je pro budoucnost Evropy zásadní. Jeho slova jasně ukázala, že demografická krize není pouze ekonomickým nebo statistickým problémem, který lze vyřešit imigrační politikou či produktivistickými přístupy (například prodlužováním pracovního věku nebo efektivnějším využíváním technologií včetně umělé inteligence). Jde o výzvu týkající se samotného typu společnosti, kterou chce Evropa budovat.

Jak papež připomněl, děti představují budoucnost. Pokles porodnosti, osamělost a ztráta mezigenerační solidarity jsou jedněmi z hlavních překážek integrálního lidského rozvoje. Proto zdůraznil princip subsidiarity a aktivní úlohu rodin a komunit. Tato úvaha navazuje na encykliku Magnifica Humanitas (čl. 7–10), která staví proti sobě dva modely společnosti.

Na jedné straně stojí Babylón – jednota hledaná prostřednictvím uniformity a kontroly, kde je společenství nahrazeno standardizací. Všichni mají mluvit, myslet a sledovat stejné cíle určené centrem moci. Tato zdánlivá a křehká jednota vzniká z donucení, nikoli ze svobodného přijetí. Zaměňuje společenství za konformitu a spolupráci za kontrolu.

Na druhé straně stojí Nehemiáš, který obnovuje jeruzalémské hradby zapojením rodin a komunit, oceňuje jejich odpovědnost i rozmanitost. Jednota zde vzniká z účasti, nikoli z vnucování. Instituce nenahrazují jednotlivce a společenství, ale podporují jejich příspěvek ke společnému dobru a vytvářejí podmínky, aby každý mohl naplnit své poslání.

Také budoucnost Evropy – a nejen ta demografická – závisí na volbě mezi těmito dvěma modely společnosti. Rodiny nelze chápat jako pasivní příjemce politik, ale jako jejich aktivní tvůrce, schopné vytvářet vztahy, vychovávat, projevovat solidaritu a dávat naději. Společnost, která ztratí důvěru v rodiny, ztrácí důvěru ve vlastní budoucnost.

Proto odpověď na demografickou krizi nemůže spočívat pouze v ekonomických opatřeních. Potřebujeme také kulturní a politickou vizi, která znovu postaví do středu pozornosti člověka, mateřství, otcovství, komunitní vazby a mezigenerační solidaritu. Instituce mají podle vzoru Nehemiáše tyto skutečnosti podporovat, nikoli je nahrazovat nebo jim dokonce překážet.

Princip subsidiarity předpokládá správné rozdělení kompetencí mezi Evropskou unii a členské státy. Rodinná politika je především odpovědností národních společenství, která nejlépe znají své potřeby, tradice a priority. Evropská unie je může a má podporovat prostřednictvím nástrojů, které má k dispozici, zejména fondů sociální a územní soudržnosti, a oceňováním porodnosti a stability rodin. Neměla by však vnucovat jednotné kulturní nebo antropologické modely a podlehnout tak pokušení Babylóna.

V minulosti evropské instituce příliš často vyvolávaly dojem, že chtějí rodinná rozhodnutí usměrňovat podle předem daných ideologických schémat, čímž se vzdalovaly subsidiaritě i respektu k různým tradicím.

Stejný princip by měl řídit také evropská ekonomická a fiskální rozhodnutí. Rozpočtová pravidla členských států nejsou neutrální; vyjadřují určitou představu o rozvoji. Pokud je rodina základním generativním prvkem společnosti, nelze demografickou politiku chápat pouze jako výdaj. Investovat do dětí znamená investovat do lidského, sociálního a vztahového kapitálu, na němž závisí udržitelnost sociálního státu, hospodářský růst i demokratická stabilita Evropy.

Je paradoxní, že v evropské debatě jsou některé položky – například zbrojení – považovány za strategické investice, zatímco porodnost, rozvoj rodin a výchova nové generace jsou účetně vedeny především jako náklady. Společnost, která investuje do toho, co brání, ale ne do toho, co vytváří budoucnost, ztrácí smysl pro priority.

V době geopolitického napětí, ekonomických krizí a kulturních proměn je pokušení hledat jednotná řešení silné. Jak však připomíná papež Lev XIV., skutečná jednota nevzniká standardizací. Evropa, která usiluje o uniformitu, riskuje oslabení bohatství tradic, kultur, zprostředkujících institucí a komunit, které tvoří její skutečnou sílu.

Alternativou je Evropa společenství, jak si ji představovali Alcide De Gasperi, Robert Schuman a Konrad Adenauer, které Svatý otec připomněl 25. května. Pro ně byla rozmanitost zdrojem síly, nikoli hrozbou.

V takové Evropě jsou rodiny aktivními tvůrci společnosti, nikoli jen skupinami jednotlivců, o které je třeba pečovat. Místní komunity jsou oceňovány a politika je doprovází a podporuje, místo aby je řídila a sjednocovala do jedné formy.

Bez společenství se jednota rozpadá. A když se jednota rozpadne, nastupuje roztříštěnost, konflikty a nacionalismy.

Demografická výzva nám znovu připomíná, že budoucnost Evropy nevzniká pouze v budovách institucí, ale především v rodinách a živých komunitách, které každý den vytvářejí vztahy, vzdělání, solidaritu a naději.

Vincenzo Bassi
prezident Federation of Catholic Family Associations in Europe (Federace katolických rodinných asociací v Evropě)।