DISKUSNÍ PŘÍSPĚVEK PRO NÁRODNÍ FÓRUM V ČR:
DŮVODY PRO ZAKOTVENÍ PROBLEMATIKY RODINY V BUDOUCÍ ÚSTAVĚ EU


Národní centrum pro rodinu (NCR), nestátní nezisková organizace se sídlem v Brně, vítá snahu o zvýšení účasti veřejnosti na správě věcí veřejných a předkládá několik podnětů do jednání Národního fóra v ČR, jimiž by chtělo přispět do diskuse o vytváření charakteru společné Evropy¹.

S ohledem na cíl NCR - obracet zájem společnosti na otázky podpory rodiny a aktivně působit na utváření prorodinného klimatu ve společnosti - bychom v našem příspěvku rádi použili hodnotová východiska, principy a práva, k nimž se hlásí Evropská unie. Tato východiska jsou základem pro naše vlastní postřehy a náměty k diskusi o rodině a jejím postavení. Opíráme se o vlastní expertizu situace současné rodiny a výzev z tohoto stavu plynoucích.

Proč považujeme za nezbytné, aby se společnost o rodinu nejen zajímala, ale aby se rodině dostalo i aktivní ochrany a podpory ze strany státu? Ochrana nastupuje vždy tam, kde určitý subjekt není schopen vlastními silami čelit negativně na něj působícím společenským tlakům a přitom jeho existence a činnost nadále zůstává v zájmu společnosti. V oblasti udržení optimálního stavu reprodukčního chování svých členů vyčerpala západní civilizace patrně všechny možnosti, které skýtá jejich spontánní vývojový pohyb². Současná úroveň porodnosti je prakticky ve všech západních státech hluboko pod úrovní prosté reprodukce. Je tím ohrožena nejen budoucnost, ale i bezprostřední reprodukce lidského, sociálního a kulturního kapitálu dané společnosti. Tato skutečnost byla zmíněna i na zasedání Evropské rady 23. a 24. března 2001 ve Stockholmu. V různých státech vyspělého světa se na národní úrovni hledají různé formy podpory rodin a pohled na statistiky říká, že jsou v tomto směru prakticky všechny evropské státy úspěšnější než my.

Péče o rodinu je též důležitou součástí rozhodujícího směru současného společenského myšlení, totiž koncepce trvale udržitelného rozvoje společnosti. Základním předpokladem této koncepce je celospolečenská shoda na ohleduplnosti vůči přírodě a přírodním zdrojům, což je nemyslitelné bez aktivního a odpovědného přístupu jednotlivců ke společnému úsilí. Tento přístup nelze legislativně vynutit. Vzniká u jednotlivých lidí nejspolehlivěji již v dětství vlivem dobré rodinné výchovy. Podle některých autorů může jedině postoj dobrovolné skromnosti skutečně trvale zajistit udržitelný rozvoj západních společností. S tímto postojem úzce souvisí vnímání rodiny jako autority, která nejen že neomezuje individuální osobnostní rozvoj, ale je i nejžádanější životní hodnotou potřebnou k naplnění života. Ze statistických šetření vyplývá, že mladí lidé rozpor mezi prosperitou rodiny a individuálním osobnostním rozvojem nepociťují, život v dobré vlastní rodině představuje vedle hodnoty zdraví nejžádanější hodnotu, jejíž naplnění ve svém životě očekávají. Sociologové, psychologové a ekonomové stojí tedy před otázkou, jak dopomoci mladým lidem v západních společnostech zrealizovat svoje rodinná přání navzdory sílícímu trendu individualizace člověka se všemi pozitivy a negativy.


Důvody pro celospolečenskou podporu rodiny

Celospolečenská podpora rodiny je na pozadí zjištěných příčin poklesu porodnosti nutná. Uvádíme krátký nástin situace:

Celosvětově se prosadil trend poklesu porodnosti. V roce 2080 by se měl dokonce zastavit nárůst světové populace na 9 miliardách.

Toto zjištění je v celosvětovém měřítku pozitivní, protože vyvrací tvrzení o budoucím nebezpečí přelidnění Země. V hospodářsky vyspělých zemích se ale dá přímo mluvit o vymírání obyvatelstva a s ním spojeným stárnutím populace. Ztěží si dokážeme prakticky představit, jak bude vypadat zhruba za 50 let složení obyvatelstva v těchto zemích. Statisticky se hovoří o tom, že každý třetí člověk bude starší 60 let! Bude to mít samozřejmě vliv na strukturu produkce hospodářství, na legislativu, na důraz, který se bude klást na zdravotní péči. Měla by se zpomalit dynamika vývoje společnosti, protože nositeli dynamiky ve vědních oborech, zvláště přírodovědných, jsou většinou mladí lidé. Pokud si dnešní pracující nebudou přispívat do penzijních fondů, měly by důchody v důsledku poklesu porodnosti za předpokladu zachování stávající úrovně produktivity práce klesnout na 30 % jejich současné výše. Z hlediska váhy jednotlivých společenských skupin se začíná hovořit o gerontokracii.

Trend poklesu porodnosti je způsoben všestranným oslabením rodiny a není podle našeho názoru nutným následkem vývoje západních společností. Toto oslabení má jak objektivní, tak subjektivní příčiny.

Mezi objektivní příčiny je možné počítat snížení dětské úmrtnosti. Téměř všechny plánovaně počaté děti se narodí, téměř všechny narozené děti se dožijí dospělosti. Není třeba chtít více dětí, aby se alespoň některé dožily stáří rodičů. Jistě je velmi pozitivní i fakt, že již nefungují děti jako pracovní síla (což býval také jeden z důvodů vyšší porodnosti). Změnil se ale také způsob a podmínky zaměstnání rodičů. Prosperující společnost bohatě odměňuje plně flexibilní a disponibilní pracovní sílu, kterou představuje člověk oproštěný od všech mimoprofesních závazků. Ideální pracovní silou je svobodný, vzdělaný a pracovitý muž a nebo žena, avšak ta jen potud, pokud přijme mužské charakteristiky a navíc rezignuje na své mateřské aspirace. Zájem zaměstnavatelů o takovéto pracovní síly je plně srozumitelný, zájem mladých lidí osvědčit se v této roli je pochopitelný. Pokud této role dosáhne, je těžké ji opustit. Německý sociolog Ulrich Beck upozorňoval již před dvaceti lety, že směřujeme k bezdětné společnosti, což je společnost bez budoucnosti. Dříve se mnohem častěji než dnes pracovalo "doma", pokud šlo o zemědělce a často i o řemeslníky, pracovaly děti společně s rodiči. Dřívější zaměstnání žen - matek bylo většinou v zemědělství. Svět práce byl pro děti samozřejmostí, důvěrně jej znaly a dokázaly se společně s dospělými radovat z pracovních úspěchů. Dnes pracujeme mimo domov a právě toto oddělení světa práce a světa rodiny představuje závažné a neodstranitelné ohrožení rodinných funkcí, na prvním místě právě funkce reprodukční. Staví totiž budoucí rodiče před otázku jak konkrétně řešit a zvládnout nároky profesní a nároky rodičovské. Stále více mladých lidí cítí nutnost řešit tento velmi obtížný rozpor a nevidí jiné řešení než volit vylučovacím způsobem mezi zaměstnáním a rodinou. Nejčastějším řešením v současné době je malá rodina s jedním dítětem v pozdějším věku, většinou na úkor profesního vývoje ženy. Toto řešení je neuspokojivé pro jeho nositele, neboť nedokázali uskutečnit svá původní velká přání, ale zrovna tak je nevýhodné pro společnost, protože ji oslabuje na nejcitlivějším místě. V současnosti se jen malé procento rodičů odváží odpovědně zvládat obojí - větší počet dětí i náročnou profesi, nebo dokonce náročnou profesi u obou rodičů. Společnost musí přijít s takovými formami pomoci rodinám, které dodají odvahu realizovat svá rodinná přání většímu počtu rodičovských párů.


K subjektivním příčinám poklesu porodnosti jistě patří orientovanost většiny mladých lidí na rozvoj vlastní osobnosti. (Podle nedávných šetření se má jednat o 65 % obyvatelstva.) Potřeba dlouhodobého, eventuelně celoživotního vzdělávání, zkušenosti z profesních pobytů v zahraničí, cestování, aktivní formy odpočinku atd. představují nabídku, která je sama o sobě dobrá, avšak sloučit ji s rodinou je velmi náročné. Vždy je potřeba se něčeho vzdát a vždy je potřeba vyvinout vysokou míru vzájemné ohleduplnosti uvnitř rodičovského páru, která umožní pružně měnit rodičovské a profesní role tak, aby to vyhovovalo oběma rodičům a neomezovalo to žádného z nich v jeho osobnostním rozvoji. To je však možné jen za předpokladu, že společnost bude cenit stejně vysoko jak hodnoty rodičovské, tak hodnoty profesní. Zatím je v očích společnosti úspěšnější ten, kdo vydělá více peněz nebo kdo je více populární. Změna této společenské atmosféry je stejně závažný úkol jako změna postoje k ochraně životního prostředí a čerpání přírodních zdrojů. Bez jednoho i bez druhého nemají západní společnosti před sebou světlou budoucnost.

Další příčinou poklesu porodnosti je oddalování realizace vlastního rodičovství. 70 % dnešních mladých lidí považuje dobrou rodinu za nejdůležitější věc na světě. Více než dvě třetiny mladých lidí by chtělo mít dvě děti, 15 % tři a více. Jak to, že se nakonec tyto děti nenarodí? Jedním z mechanismů, které toto způsobují, je tlak moderních společností na odsouvání realizace vlastních přání týkajících se vlastní rodiny. Zvyšuje se věk, v němž mladí lidé vstupují do manželství, např. z 21,8 roků v roce 1989 na 25,4 r. v roce 1997 u žen, zvyšuje se i věk prvorodiček. Věk prvorodiček má vliv i na počet dalších dětí. Pokud je prvorodička starší než třicet let, klesá pravděpodobnost dalšího těhotenství!

Řešením, o které se většina západních států snaží, je usnadnit rozhodování mladých lidí, jehož výsledkem by byl všestranně přijatelný kompromis. Snaha o zabezpečení rovných příležitostí mužů a žen zahrnuje nejen rovnoprávné uplatnění žen v profesním životě, ale i právo mužů podílet se rovnocenně na výchově vlastních dětí a obecné právo obou pohlaví neztratit vlastní pohlavní identitu a mít (vlastní) prosperující rodinu s takovým počtem dětí, který si přejí. Usnadnit toto rozhodování nelze primárně finanční podporou rodin, o tom se přesvědčili např. ve Švédsku, ale vytvořením prorodinného klimatu ve společnosti, všestranným společenským oceněním těch, kteří se odváží být úspěšnými rodiči³. Tam, kde se daří díky koordinované snaze státu, neziskových organizací a církví takovéto klima vytvářet, jsou protirodinné tlaky moderní společnosti alespoň částečně neutralizovány a mladí lidé se rozhodují svobodněji.

Význam rodiny doceňují i významní ekonomové, dovolíme si zmínit alespoň jméno Garyho S. Beckera⁴, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, který považuje rodinu za hlavního tvůrce tzv. lidského kapitálu, jednoho z nejvýznamnějších faktorů ekonomické prosperity státu. Lidský kapitál, rozhodující faktor nové ekonomiky, vzniká v rodinách nejen fyzicky (v rodinách se rodí stejnému počtu rodičů více dětí než v jiných formách soužití), ale především kvalitativně. Děti z prosperujících rodin jsou emocionálně stabilnější, na základě toho dovedou snadněji odložit okamžité uspokojení potřeb, a tím jsou i při stejné inteligenci lépe připraveny k získání vysoké kvalifikace.

Zakotvení podpory rodiny v budoucí ústavě EU

Celospolečenskou podporu rodiny chápeme jako vytváření prostoru pro realizaci všech rodinných potřeb, které jsou pro jednotlivce i společnost přínosem. V této souvislosti bude velmi podstatné, zda se EU přihlásí ve své ústavě ke křesťanské tradici. Z našeho pohledu by bylo nejpřesnější, kdyby byl v budoucí ústavě přímý odkaz na Boha jakožto transcendentnu, zda se EU přihlásí ve své ústavě k Bohu jakožto transcendentnu, a tím - v našem případě - podpoří i rodinu, která představuje rovněž instanci přesahující jednotlivce a jeho zájmy. Pokud chceme zaručit svobodu člověka, potom - jak jsme přesvědčeni - nemůže úlohu vrcholné autority nikdy plnit stát⁵.

Zakládající myšlenkou Evropské unie byla a je vůle k tvůrčí spolupráci při utváření pokojné budoucnosti, kterou je možno charakterizovat pojmy - mír, blahobyt a solidarita⁶. Tato myšlenka je obsažena již v preambuli Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli z 1. dubna 1951 i v Chartě základní práv EU ze 7. 12. 2000. Unie je ve zmíněné Chartě vnímána jako společenství hodnot, které je založeno na duchovně-náboženských/morálních hodnotách⁷. Jaké hodnoty máme především na mysli? Hodnotu lidské důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity⁸. Považujeme za důležité, aby se na uvedené hodnoty pohlíželo ne subjektivně, ale aby byly považovány za objektivní skutečnosti. Objektivními se stávají až tehdy, když jsou proklamovány autoritou. Takovou autoritou byl pro Evropu chápanou v jejím židovsko-křesťanském kontextu Bůh. Podobně důraz na existenci objektivní autority klade i většina přirozenoprávních teorií. O existenci takové objektivní autority se v duchu těchto přirozenoprávních teorií opírá i koncept lidských práv a jejich základních vlastností - nezadatelnosti, nezcizitelnosti, nepromlčitelnosti a nezrušitelnosti.

Pod pojmem Bůh rozumí tři světová monoteistická náboženství (židovství, křesťanství a islám) skutečnost, která v nejvyšší možné intenzitě přesahuje jak každého člověka, tak i celé lidstvo. S existencí transcendentna jako zdroje harmonie a blaženosti počítá i buddhismus a hinduismus.

Křesťanská tradice nikdy neumenšovala svobodu a důstojnost člověka a považovala ji za "odlesk Boží cti"⁹. Stojí však na zcela opačných pozicích než tradice založená francouzskou revolucí, která vše podřídila ne autoritě, ale vůli vládnoucí většiny¹⁰.

I pro chápání současné problematiky rodiny je otázka uznání autority klíčová. Důraz na autoritu je zdravým protipólem oprávněného požadavku prosazovat svou individualitu.
Výstižně o tomtéž hovoří francouzská socioložka Evelyne Sullerot, když říká, že do sedmdesátých let 20. století stálo "my" manželské dvojice nad potřebami vlastní individuality, ale stejná dvojice již nezahrnovala pod autoritu rodiny i vlastní děti, které by vychovávala v podřízenosti k její autoritě¹¹. Vlastním smyslem péče rodičů se stává od této doby individualita dítěte a ne dítě jako součást lidské společnosti - tedy i člena budoucí vlastní rodiny. Důsledek této výchovy - individualismus - líčí autorka následovně: "Sociální morálkou individualistů je tolerance vůči druhým a hledání vlastní nezávislosti… To však není egoismus, jak se často mylně říkalo. Egoismus je přemrštěná sebeláska, kvůli níž se člověk má raději než cokoli jiného. Individualismus, který se může rozvíjet jen v demokracii, naopak usiluje o respektování člověka a jeho podnikání… Individualista se ale nemůže bez obtíží, váhání nebo výčitek zavázat k trvalému svazku a dělat sliby, jaké se dosud v Evropě vyžadovaly od manželů. Považuje to za krajní pokrytectví vůči svému hodnotovému systému a stejně tak může považovat za podlost obětování vlastní svobody a sobě vlastního způsobu bytí, aby mohl zastávat nějakou roli v rodině."¹²

Všem je zřejmé, že vlastní změnu uvedených trendů nepřinesou analýzy, ale zesílení motivace společnosti ke zvyšování sociální prestiže rodinných hodnot, k nimž patří na prvním místě stabilita a emoční naplněnost rodičovského vztahu. Existence vysoké sociální prestiže těchto hodnot zvýší pravděpodobnost, že budou v mladých rodinách předmětem společného úsilí a že vytvoří optimální prostředí pro výchovu dětí. Evropské zkušenosti ukazují, že ke zmírňování reprodukčního deficitu nevedou strategie finančních stimulů, ale vytvoření podmínek ke vzniku co největšího počtu kvalitních rodin. Být dobrým rodičem musí mít větší společenskou prestiž než být úspěšným profesionálem. Tato cesta je ještě dlouhá a stěží stoprocentně uskutečnitelná.

Principy EU zakotvené v Chartě základních práv vycházejí z potřeb osobnosti člověka, který má být středem veškerého jednání. Vytvářejí demokratický prostor pro evropské občanství, svobodu, bezpečí a právo. Pro naše další úvahy je důležitý článek 9 Charty základních práv EU, v němž se hovoří o právu uzavřít manželství a založit rodinu. Směrodatné je rovněž ustanovení, že toto právo je upraveno národním zákonodárstvím.

Chartu doplňuje Prohlášení z Laeken 15/12/2001 v doporučení principů lepšího fungování demokracie: transparentnosti a možnosti kontroly. EU se cítí být otevřena všem zemím, které respektují základní hodnoty, jako jsou svobodné volby, respekt vůči menšinám a právní stát.

EU již dávno překročila hranice pouhé celní a hospodářské unie. Jedna z rozhodujících politických stran v Evropském parlamentu, Evropská lidová strana, hovoří v souvislosti s EU "o společném civilizačním projektu"¹³ a vznáší požadavek na vytvoření trvalého společenského modelu solidarity, který bude brát ohled na solidaritu s následujícími generacemi. I když tedy zůstávají otázky rodinné politiky v kompetencích členských států, přesto není možné tyto otázky pominout při projednávání ústavy EU nebo pohlížet na manželství a rodinu ve zcela odlišném duchu, než je tradicí v jednotlivých evropských zemích. K této tradici patří jmenovitě: tradované právní instituty monogamního manželství jako rovnocenného právně uzavřeného svazku mezi mužem a ženou (jak je zakotveno např. v čl. 32 španělské ústavy) a rodina jako základní buňka každé lidské společnosti, jak uvádí čl. 16 Evropské sociální charty¹⁴.

V čl. 9 Charty základních práv EU se ale hovoří pouze o právu uzavřít manželství a založit rodinu. Tato práva jsou zaručována podle zákonodárství jednotlivých států. Ve vysvětlivce prezídia je řečeno: "Tento článek se opírá o čl. 12 Evropské úmluvy o lidských právech, který zní: Muži a ženy mají, pokud jsou plnoletí, právo podle vnitrostátních zákonů, které upravují výkon tohoto práva, uzavřít manželství a založit rodinu. S ohledem na společenský vývoj se změnila formulace článku s cílem pojmout i jiné formy založení rodiny, podle zákonů jednotlivých států, než je uzavření manželství. Tímto článkem se ani nezakazuje, ani nepředepisuje propůjčovat status manželství spojením osob stejného pohlaví."¹⁵ V čl. 9 Charty základních práv EU se rovněž již nehovoří o muži a ženě, jak je tomu ještě v čl. 12 Evropské úmluvy o lidských právech. Tato formulace nereflektuje skutečnost, že se v evropském zákonodárství vždy s manželstvím spojoval spolehlivý předpoklad výchovy společných dětí.¹⁶ Naopak zmíněný čl. 12 Evropské úmluvy o lidských právech hovoří o právu na manželství a o právu na založení rodiny v jedné větě, tedy jako o spolu souvisejícím právu!

V čl. 24 Charty základních práv EU, kde je formulace o právech dítěte, postrádáme výslovnou zmínku o právech rodičů na výchovu. (Tato práva lze však odvodit z čl. 24, odst. 3.)

Návrh konkrétních prorodinných opatření na úrovni EU

V souvislosti s požadavkem transparentnosti a kontroly se připojujeme k požadavku FAFCE (Federace katolických rodinných svazů v Evropě), který byl formulován 19. a 20. června 2002 na konferenci v Římě:

• Zřídit nástroje jak ke koordinaci národních rodinných politik, tak k přezkoumání veškerých politických rozhodnutí, která budou učiněna na evropské úrovni, zda jsou příznivá rodině.
• Smluvně zakotvit Chartu základních práv v dohodách na úrovni EU, zvlášť právo každé osoby na uzavření manželství a na založení rodiny, jakož i právo dětí na bezpečné dětství.
• Zakotvit ochranu a podporu rodin v evropských smlouvách.
• Dát evropským rodinným organizacím právo na slyšení.