Papež Jan Pavel II. prohlásil již ve svém velmi sledovaném projevu o Evropě během své poslední návštěvy Rakouska 20. června 1998 ve vídeňském Hofburgu, že záleží na “poevropštění celého kontinentu” a že chápe Evropu jako společenství hodnot. Nejzákladnější hodnotou ve stále více se integrující Evropě je rodina. Rodina je výrazem smysluplnosti lidské životní síly, a tím je částí řádu stvoření. Tím je také součástí “kultury života”, o které papež Jan Pavel II. mluvil před několika měsíci během své zmíněné rakouské návštěvy jako o základní myšlence svého pontifikátu. Ke “kultuře života” a stvoření nás vede ostatně také teprve před nedávnem zveřejněná encyklika “Fides et ratio”, ve které papež Jan Pavel II. prohlásil: “Základní poznatky pramení z úžasu, který je vzbuzován pozorováním stvoření”. Rodina je částí tohoto řádu stvoření.

Kromě ochrany života samotného, počínaje ochranou nenarozeného života před přerušením těhotenství, záleží na ochraně rodiny a také manželství jako jejího předpokladu. Rodina má být “domácí církví”, jak už řekl Jan Zlatoústý. Zodpovědnost za rodinu se týká všech. Ve společnosti a státu bez rodiny nemůže dnes trvale existovat ani osamělý člověk. Je to vzájemná závislost, která lidi provází a měla by vést k nové formě solidarity. Právě v době mnohostranné integrace a globalizace by to nemělo být těžké. Papež Jan Pavel II. to již zdůraznil: "Jestliže regiony světa budou společně hospodářsky postupovat, nemá to být spojeno s globalizací chudoby a bídy, nýbrž v první řadě s globalizací solidarity.” Jak dalece je možná taková globalizace potřebné solidarity vůči rodině v Evropě? Dovolte mi dát odpověď na tuto také politickou otázku z právnického a parlamentárního pohledu. Z právnického hlediska musím už na úvod poukázat na to, že z evropské perspektivy vzhledem k rodinné politice v Evropě musíme rozlišovat mezi rodinou v zákonodárství jednotlivých evropských států a rodinou jako záležitostí na evropské rovině.

Při velkém počtu států v Evropě není možné pojednat o všech, ale udělat jen výběr příkladů. Jestliže chceme kromě rodinné politiky jednotlivých evropských států hovořit také o evropské rodinné politice, může se to vztahovat jenom na politické a právní snahy organizovaného společenství států na evropské úrovni, totiž na Evropskou unii nebo Radu Evropy. Co se týče Evropské unie musí však být stanoveno, že jí také jako politické unii chybí kompetence pro rodiny a že vykazuje jenom první zárodky rodinné politiky; vše ostatní má na evropské úrovni pouhý doporučující charakter pro zákonodárství daného státu.

I.

Dříve než  – také v rámci toho, co je nyní na tomto setkání možné  – přistoupíme blíže na tuto pluralitu rodinné politiky v Evropě, je třeba také vzhledem k pluralitě obrazů a forem rodiny, a tím také problematice jejího normativního uchopení, poukázat na pojem rodiny. Totiž rodiny, chápané jako společenství muže a ženy s dětmi.

Rodina je proto trvalé společenství oddaných osob různého pohlaví s jejich dětmi. Od toho je třeba odlišit každou jinou formu životního společenství.

Tato rodina vystupuje opět v různých formách, totiž jako jednoduchá nebo několikanásobná rodina. Jako rodina s jednou, dvěma nebo třemi generacemi v jedné nebo více domácnostech; jako rodiče s nezletilými nebo už dospělými dětmi; dále rodina s cizinci.

Kromě této formy rodiny, na kterou se vztahuje pojem rodiny, existuje ještě, což je třeba zmínit vzhledem k úplnému představení životní skutečnosti, životní forma nesezdaných párů s vlastními nebo přijatými dětmi nebo samoživitelé s dětmi.

Každé parlamentární zastupování je konfrontováno s touto společenskou situací a má k ní přihlížet při parlamentárním utváření státu. To se uvnitř státu vztahuje jak na rovinu ústavního práva, tak i zákonů. Rodina je zakotvena ve 12 státech Evropské unie v ústavním právu, ne v Dánsku, Nizozemí a Velké Británii (tam proto, že Velká Británie nemá žádnou ústavní listinu srovnatelnou s ostatními ústavami). V Rakousku není sice žádné ústavní ustanovení ve spolku, existuje však snad v jednotlivých spolkových zemích. Poslední přijetí rodiny do národního ústavního práva proběhlo 2. dubna 1997 v článku 18 ústavy Polska; zní takto: “Manželství jako spojení muže a ženy stejně jako rodina, mateřství a otcovství mají být pod ochranou a péčí Polské republiky.”

Co se týče zákonných rozhodnutí parlamentů v Evropě, svědčí o velké vážnosti, kterou má rodina a mnohými formulacemi zákonů vyjadřují také její prepozitivní hodnotu a přirozeně právní postavení rodiny. “Evropské observatorium pro národní rodinnou politiku” již poukázalo na to, že existují státy s “explicitní”, totiž výslovně formální rodinnou politikou a zase jiné státy s více implicitní rodinnou politikou. V tom druhém případě se nejedná ani tak o opatření pro rodinu jako celek, nýbrž spíše o žádosti členů rodiny v oblastech jejich specifických úkolů, ať už jsou to ženy a matky, muži a otcové nebo děti. K prvně jmenované skupině můžeme počítat Belgii, Německo a Francii a ke druhé např. Dánsko a Velkou Británii. V zemích první skupiny je rodina podporována ve smyslu životní jednoty.

Jestliže srovnáme obě formy rodinné politiky, a tím také jednání o rodině v zákonodárství, můžeme zjistit rozdílnost až polaritu mezi ostatními zeměmi. Především skandinávské země zastávají spíše individualistickou politiku.

Jestliže uvažujeme o opatřeních v rodinné politice z těchto aktuálních hledisek, například u členských států EU, můžeme zjistit například v Belgii, Německu, Francii a Lucembursku výslovně rodinnou politiku s konkrétně nazvanými cíli, v některých státech, jako např. v Německu, Rakousku, Lucembursku a ve flámské části Belgie, existují dokonce vlastní ministerstva výslovně příslušná pro rodinu; jiné státy nemají takovou výslovnou rodinnou politiku, nýbrž jiná, rovněž vítaná opatření, která mají za úkol přizpůsobení lidí v určitých životních situacích. V této souvislosti je třeba jmenovat např. Velkou Británii, Itálii, Řecko a Nizozemí.

II.

V následujícím bych chtěl čistě demonstrativně dát příklady aktivit a opatření v rodinné politice u některých evropských států, bez nároku na úplnost, což je také nemožné při množství evropských států a jejich různých zákonodárných opatření.

V této souvislosti bych chtěl odkázat na následující příklady opatření spolkové vlády v Německu v posledních letech, tj. v době, kdy Německu připadalo vedení EU:

rodičovská dovolená, tři roky na každé dítě, se zárukou zaměstnání; rodičovský příspěvek 600 DM měsíčně do dvou let dítěte; osvobození existenčního minima od daní. Ve vztahu k přídavkům na děti: od roku 1997 se platí na první a druhé dítě po 220 DM za měsíc a na každé další dítě 300 DM; zvýšení nezdaněné části příjmu ze 432 DM na dítě na 6912 DM; nová úprava práv týkajících se dítěte: společná zodpovědnost otců a matek byla výrazněji posunuta do popředí; zlepšení zákona o záloze na výživné; uvolnění zaměstnané matky nebo otce při péči o nemocné dítě na 10 dní; započítání vychovatelské práce do důchodu stejně jako zvýšení podpory na vzdělání na 995 DM (staré země) a 985 DM (nové země).

Zatímco v roce 1982 bylo vydáno 27,5 miliard DM na rodiny, byla do roku 1997 tato podpora zvýšena za spolkové vlády vedoucí tehdy EU na přibližně 77 miliard DM.

Spolková vláda viděla zvláštní situaci samoživitelů, proto začala v této oblasti jednat. Samoživitelé, kteří jsou odkázáni na sociální pomoc, dostanou příplatky na větší potřebnost. Kromě toho existuje nárok na výchovné, které se nezapočítává do sociální pomoci. Samoživitelka s jedním dítětem obdrží měsíční příspěvek na výživu 1700 DM. U dvou dětí se tato částka zvyšuje na více než 2500 DM.

V Belgii bylo zakotveno právo na rodičovskou dovolenou pro otce a matky. Postižený dostává 12 000 až 14 000 belgických franků; částka je vyšší při jakémkoli postižení dítěte. Vylepšuje se zákon proti násilí v rodině, zesilují se sankce; je jedno jaká je konstelace (jestli homo nebo hetero), rozhodující je trvalost vztahu. Bylo instalováno nepřetržité jednotné tísňové volání pro děti, což souvisí také s aférou Dutroux) a byla učiněna opatření na zdokonalení soudního aparátu.

Ve Francii byla posílena podpora práva na byt; vybírá se poplatek za prázdné byty a bylo zavedeno jednotné telefonní číslo pro celý departement na rychlé zprostředkování bytů. Zavádí se jednotné nemocenské pojištění pro všechny od 16 let a dále program na potírání analfabetismu. Ten je problémem zvláště na francouzských periferiích.

V Dánsku existuje od 1. července 1998 nové sociální zákonodárství. Každé dítě má nárok na místo v denním zařízení, nezávisle na zaměstnanosti rodičů. Je to změna v zákonodárství, že se tento nárok řídí potřebami dítěte. Byl vytvořen akční plán pro lepší slučitelnost rodiny a povolání. Poprvé stála rodinná politiky ve volebním boji v popředí; sliby vůči rodině teď musí být dodrženy. Jde teď také o možnost pro rodiče strávit více času v rodině; mají mít sami možnost vlastní organizace. Před třemi lety byla provedena studie dětských přání. U menších dětí stálo v popředí přání moci strávit s rodiči více času.

Ve Španělsku byly zlepšeny možnosti daňových úlev při péči o dítě. Od druhého dítěte je tu značný nárůst, u dětí do tří let jsou tyto možnosti vázány na určité podmínky: maximální příjem 3 miliony Peset, 25 % celkových nákladů má být odepsatelných a požaduje se výdělečná činnost mimo domov. Zákon na podporu rodin obsahuje: kolektivní směrnice, lepší možnosti odpisů, sociální ochranu, opatření na podporu velkých rodin. Pamatuje se na speciální opatření pro samoživitelky: byl zaveden garanční fond pro důchody a alimenty, jestliže nejsou placeny otcem. Dále se pamatuje na pomoc rodinám, kde žijí starší lidé.

V Irsku bylo přejmenováno oddělení “Sociální péče” na “Sociální záležitosti veřejnosti a rodiny”. S tím byly spojeny i nové úkoly. V roce 1995 byla založena komise s tématem rodiny; podílí se na ní čtyři vládní oddělení a různí znalci. Na služby rodinného poradenství se vydávají 4 miliony irských liber; potřeba více poraden je dána také hroutícími se rodinnými strukturami. Existuje velká potřeba doplnění zařízení péče o děti. Přibývá rodin samoživitelů.

V Lucembursku byly zvýšeny rodinné přídavky, možnosti daňových odpisů se naopak zmenšily. Cílem je, aby všichni přešli k těmto zvýšením; od odpisů k prémiím. Daňový odpis se snižuje ve prospěch přímých plateb. Při minimálním příjmu se přihlíží k dětem.

V Itálii je zostřena úprava pro přistěhovalectví, na druhé straně se však zlepšují humanitární opatření při zadržení stejně jako ustanovení k tomu, aby se rodiny dávaly dohromady. V únoru 1998 byla zavedena mateřská a výchovná dovolená na bázi směrnic EU. Od prosince 1997 dostávají nezaměstnaní doplněk k podpoře v nezaměstnanosti, jestliže vykonávají společensky cennou nebo sociálně potřebnou práci, která byla takto definována; počítají se k tomu i činnosti matek!

Situace v Rakousku je charakteristická posunem v opatřeních a iniciativách rodinné politiky. Tato četnost aktivit byla způsobena rozhodnutím ústavního soudu. Ten zrušil existující zdanění rodin a argumentoval přitom tím, že děti nejsou jen záležitostí privátního rizika a utváření života. Ústavní soud ve svém usnesení také stanovil, že náklady rodičů na výživu nesmějí být z poloviny zdaněny. Vláda se dále unesla na souboru rodinných opatření, která se mají prosazovat ve dvou etapách.
V Rakousku jdou opatření rodinné politiky v podstatě po dvou kolejích: fond na vyrovnávání rodinných nákladů, který je v první řadě napájen příspěvky poskytovatelů služeb, financuje velkou část výkonů rodinné politiky. Na další úrovni jsou to daňové úlevy, které jsou speciálně přizpůsobené rodinné situaci. Na obou úrovních byla nyní schválena zvýšení.

Ve Švédsku se poskytuje 80 % platu při nepožadování rodičovské dovolené v prvním roce; jestliže se do dvou a půl let narodí další dítě, pokračuje tento nárok na 80 % původního platu. Nyní je ale v rodinné politice finanční krize; byla provedena krácení přídavků na děti. Etablovaly se služby pro rodiny s více dětmi (více než dvě). Těžiště je v konvenci o právech dítěte; byl zorganizován velký kongres o sexuálním a komerčním vykořisťování dětí.

V Portugalsku existuje ještě fenomén dětské práce za účelem pozdějšího zajištění pracovního místa. Portugalsko je nyní jediným státem, který disponuje potřebnými informacemi o dětské práci.

Ve Velké Británii byl stanoven nárok na místo v předškolním zařízení; to však neznamená úplnou denní péči o děti! Usiluje se o partnerství mezi dobrovolnými organizacemi a místními oblastními útvary. Pro mimoškolní péči o děti je vyhrazeno 300 mil. liber. Jde o péči od skončení vyučování do konce pracovní doby. Usiluje se o národní strategii v opatrování dětí s cílem sjednotit rodinu a povolání. Rodinné příspěvky se poskytují rodinám s nízkým příjmem, přídavky na děti byly zvýšeny o 2,5 liber na týden. Výdaje, které vznikají péčí o dítě, jsou u chudých rodin pokryty až ze 70 % pomocí negativních daní. Pomoc samoživitelkám se ostatně vztahuje jenom na nové žadatelky. Dobrovolné organizace nabízejí různou domácí pomoc: matky pomáhají druhým matkám zvládat problémy v jednání. Existují rodinné a rodičovské instituty, aby rodiče mohli zajistit lepší výchovu. 25 % dětí se rodí mimo manželství. Otcové sice podepisují své otcovství, ale nedostanou žádná práva. V Anglii se množí případy, kdy školy vyloučí děti kvůli špatnému chování. Tím je ohrožena alfabetizace dětí; proto jsou dána opatření k tomu, aby děti mohly dále chodit do školy. Uvažuje se o tom, že by škola, která vyloučila více dětí, bylo potrestána sankcemi.

V mezinárodním porovnání je třeba poukázat na opatření generalizující formy rodinné politiky, jako je vyrovnání rodinných nákladů, na taková, která přirozeně vyplývají ze specifických fází rodin, jako příspěvek při mateřské dovolené a rodičovská dovolená a specifické povahy podle adresáta jako pomoc samoživitelům.

Vyrovnání rodinných nákladů bylo přizpůsobeno zlepšení tržního rozdělování příjmů vzhledem k potřebě různě situovaných rodin a směřuje k záměrné nivelizaci volně použitelného příjmu na jednu osobu v rámci jedné vrstvy příjmů.

Téměř ve všech zemích EU jsou děti všech socioekonomických skupin obyvatelstva zahrnuty do poskytování přídavků na děti. Podle potřeby rodičů, většinou otce, jsou ostatně přídavky na děti jako doplněk platu rozdílné. V jednotlivých zemích, jako je Francie, částečně Belgie, Španělsko, Řecko, Itálie, Portugalsko a Velká Británie, se tyto platby uskutečňují v rámci sociálního pojištění z příspěvků zvláště zaměstnavatelů, v jiných státech jako v Německu, Holandsku, Irsku a Lucembursku se platí přídavky na děti z daní.

Jako příklad rodinné politiky specifikované podle fází rodiny můžeme jmenovat rodičovskou dovolenou. Je to možnost přerušení výdělečné činnosti z rodinných důvodů, která navazuje na běžnou mateřskou dovolenou a je poskytována prakticky ve většině států EU, kromě Velké Británie a Irska, ojediněle omezena na veřejnou službu.

III.

Když uvažujeme celkově o základních rysech rodinného zákonodárství v nejdůležitějších evropských státech, především v Evropské unii, můžeme zjistit, že jsou zaměřeny na minimální zaopatření rodiny s měřítkem vyrovnání rodinných nákladů. Existuje přitom snaha dbát rozdílných situací rodiny s jedním, dvěma nebo více dětmi, s malými dětmi nebo studenty, příp. postiženými dětmi stejně jako rodin s jedním nebo dvěma příjmy. Pozornost se věnuje době po narození dítěte, podporám a době určeným k tomuto účelu, stejně jako platným úpravám vztahu rodiny a povolání a možnosti práce na poloviční úvazek. Financování opatření rodinné politiky, např. přídavků na děti, se uskutečňuje buď příspěvky zaměstnavatelů (např. ve Francii), nebo ze státního rozpočtu, např. ve Velké Británii.

Vedle přídavků na děti je možné stanovit jako opatření rodinné politiky také zmírnění zdanění příjmů rodičů kvůli dětem.

Aktivity rodinné politiky se projevují v politických programových prohlášeních stran, volebních a vládních programů, v ústavních ustanoveních i jednoduchých soudních závěrech, především také v rozpočtové politice, což si vyžádalo právě v integrované Evropě vzhledem k naplňování maastrichtských kritérií při přípravě na účast na měnové unii také újmy v rodinné politice!

Vedle oblasti státu se dají opatření rodinné politiky stanovit i v nadnárodní oblasti Evropy svým vlivem na zákonodárství států, totiž v rámci EU a Rady Evropy.

Evropská unie se vrací k Evropskému hospodářskému společenství z roku 1957; sociální politika, a tím také rodinná politika, tehdy zůstala  – a to je v zásadě dodnes  – v kompetenci jednotlivých členských států. Orgány společenství se vztahují především k hospodářství a práci. Nepřímo se integrovaná Evropa samozřejmě již od začátku vztahovala také k rodině svými římskými smlouvami v souvislosti se světem výdělečné činnosti. Také doporučení Rady Evropy o sblížení cílů a politiky v oblasti sociální ochrany z r. 1992 obsahuje odstavec o rodině; ten se vztahuje především na počty dětí, sociální situaci rodiny, slučitelnost povolání a rodinných povinností.

U rodinné politiky v integrované Evropě je třeba dbát toho, že vývoj konvergence sociální politiky, a tím také jejích požadavků rodinné politiky, se považuje za společný cíl EU a je předepsán v dlouhodobější perspektivě. Je tedy potřebný minimální standard rodinné politiky v EU.

Amsterodamská vládní konference sice nepřijala výslovně rodinu do svých smluv, ale v novém odstavci 4 preambule ke smlouvě EU a v článku 117 smlouvy Evropského společenství byla zmíněna základní sociální práva Evropské sociální charty. K nim patří také právo rodin na zákonnou, sociální a hospodářskou ochranu.

Je smutné, že v úsilí, aby Evropská unie byla nejen hospodářským společenstvím, nýbrž také společenstvím hodnot, nebylo Amsterodamskou vládní konferencí výslovně přijato uznání hodnoty rodiny.

Aktivita Rady Evropy je zaměřena na politiku a právo v Evropě, a to ještě při 15 členských státech EU. Již v roce 1950 bylo v článku 12 Evropské konvence na ochranu lidských práv a základních svobod určeno, že muži i ženy mají s dosažením věku vhodného k uzavření manželství podle příslušných národních zákonů právo vstoupit do manželství a založit rodinu.

V souvislosti s Radou Evropy je třeba jmenovat zvláště parlamentní shromáždění a ministerský výbor Rady Evropy a zvláště také konferenci evropských ministrů spravedlnosti. Tak byly na konferencích evropských ministrů spravedlnosti zkoumány různé záležitosti vztahující se k rodině, např. spolupráce vzhledem k zákonnému zastupování a dohledu dětí, harmonizace a reforma rodinného práva, akvizice příjmení, přednost zájmů dítěte v oblasti soukromého práva atd.

Většina práce vztahující se k rodinnému právu, která byla Radou Evropy přijata, byla připravována expertní komisí pro rodinné právo. Ta připravila podstatné množství mezinárodních právních nástrojů (dohod a doporučení) týkajících se rodinného práva, zvláště s ohledem na ochranu dětí.

Můžeme jmenovat některá z doporučení parlamentního shromáždění Rady Evropy:

(1979) o platbách státu určených na pokrok ve výchově dětí a o evropské chartě o právech dítěte, (1987) o obchodu s dětmi a jiných formách vykořisťování dítěte, (1988) o blahu dítěte  – zařízení institucionální péče o děti a mládež, (1988) o rodinné politice, (1990) o právech dětí, (1996) o evropské strategii pro děti.

Kromě toho je třeba poukázat na konvence o adopci dětí (ETS č. 58), o právním statutu nemanželských dětí (ETS č. 85), o uznání a prosazování rozhodnutí týkajících se dozoru nad dětmi a jeho opětovného zavedení (ETS č. 105) a o vykonávání práv dětí.

Význam pro rodinnou politiku v Evropě má také zpráva Rady Evropy o vymoženostech v oblasti rodinného práva, zveřejněná v červenci 1997.

IV.

Bohužel není možné v jednom referátu pojednat o všech zákonných usneseních evropských států týkajících se rodiny a o všech příslušných nadnárodních iniciativách, které jsou v EU a v Radě Evropy. Tímto svým výkladem jsem chtěl zdůraznit, že i v době, kdy se jednotlivé státy nacházejí v situaci, kdy musí naplňovat více účelů, a integrující se Evropa pozvolna postupuje o hospodářského společenství k politické unii, zůstává význam rodiny trvalým úkolem pro jednotlivce, společnost a stát stejně jako společenství národů. Zatímco se však za různé požadavky hospodářské a sociální politiky aktivně zasazují vlastní zájmové skupiny až i lobbisté, rodinám chybí srovnatelné účinné a cílevědomé zastupování zájmů. Tím záslužnější je to, že Svatý stolec se svou Papežskou radou poukazuje na význam rodiny také ve smyslu příkazu svědomí a tato Papežská rada pro rodinu pod činorodým a moudrým vedením Jeho eminence Alfonse kardinála Lópeze Trujilla spojuje kněze a laiky ve smyslu společné zodpovědnosti, a tím také spojuje reprezentanty naší církve s politiky, zvláště parlamentními.