„Rodina
– učitelka lidských a křesťanských hodnot“
(Mexiko,
D.F., 16.–18. ledna 2009)
Papežská
rada pro rodinu
Obsah
1. Rodina
jako místo prvního vzdělávání ve víře
2. Rodina jako učitelka
pravdy o člověku: manželství a rodina
3. Rodina jako učitelka
důstojnosti a úcty k celistvé lidské bytosti
4. Rodina předává
lidské ctnosti a hodnoty
5. Rodina otevřená
Bohu i druhému člověku
6. Rodina formuje
jasné morální svědomí
7. Rodina jako první
zkušenost s církví
8. Spolupracovníci
rodiny: farnost a škola
9. Rodina a její
model – rodina z Nazaretu
10. Rodina jako
příjemce i činitel nové evangelizace
Struktura
každého setkání
A. Úvodní
chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible
D. Čtení z vyučování církve
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
První katecheze:
Rodina jako místo prvního vzdělávání ve víře
A. Úvodní
chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible Sk 16,22–34
D. Čtení z vyučování církve
1. Bůh chce,
aby každý člověk poznal a přijal jeho plán
spásy, který byl zjeven a uskutečněn v Kristu
(1 Tm 1,15–16). Bůh mluvil mnoha způsoby k
našim předkům (Žd 1,1). V plnosti času (Ga
4,4) pak promluvil úplně a definitivně v Kristu
(Žd 1,2–4). Otec pro nás nemá žádné jiné Slovo,
neboť nám daroval jediné Slovo v Kristu (J
1,1nn).
2. Církev
přijala poslání hlásat tuto úžasnou novinu
každému člověku: „Jděte ke všem národům a
získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno
Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Apoštolové
tomuto poslání porozuměli a začali ho naplňovat
už o Letnicích hlásáním Kristovy smrti a vzkříšení,
kterým nejdříve naplnili Jeruzalém (Sk 1–5)
a pak celý tehdy známý svět (Skutky apoštolů
a epištoly).
3. Křesťanská
rodina jako domácí církev má účast na tomto
poslání. Prvními a hlavními příjemci misijního
hlásání jsou v rodině její děti a příbuzní,
jak o tom svědčí Pavlovy pastorační listy
a následná praxe. Takto se žilo ve svatých
manželstvích, takto působili svatí rodiče
v každé době (např. otec sv. Terezie od Ježíše,
otec sv. Terezie od dítěte Ježíše, stejně
jako mnoho rodičů dnes). Ve světle radostné
zkušenosti církve v křesťanské společnosti
Evropy, kdy rodina měla toto důležité vyučovací
poslání vůči svým dětem, a také ve světle
velmi závažných negativních důsledků, které
dnes zakoušíme díky zanedbání tohoto poslání,
vidíme, že se rodina musí znovu stát první
učitelkou víry v těch národech, které dnes
už opravdu nemůžeme nazývat křesťanskými,
i v těch, kde víra sílí a kde je církev implantována.
Nejdůležitější kazatelské poslání rodičů musí
být plněno uprostřed vlastní rodiny, neboť
by bylo velmi špatným svědectvím snažit se
evangelizovat druhé a přitom zanedbávat evangelizaci
svých vlastních. Rodiče předávají dětem víru
svým příkladem křesťanského života i slovem.
4. Jádrem
tohoto vzdělávání ve víře je radostné a živé
hlásání Krista, který zemřel a vstal z mrtvých
pro naše hříchy. Ostatní pravdy víry obsažené
v Apoštolském vyznání víry, ve svátostech
a v Desateru jsou ve velmi úzkém spojení s
tímto jádrem. Lidské a křesťanské ctnosti
jsou součástí integrálního vzdělávání ve víře.
(Toto základní vzdělání dnes už téměř nikde
nemůžeme předpokládat, ani v tzv. „křesťanských“
zemích, kde mnohdy rodiče žádají o iniciační
svátosti pro své děti, přestože jejich vzdělání
ve víře je spíše hrubou nevědomostí a jejich
křesťanská praxe jen velmi nedostatečná.)
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
Druhá katecheze
: Rodina jako učitelka pravdy o člověku. Manželství
a rodina.
A. Úvodní
chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible Gn 1,26–28
D. Čtení z vyučování církve
1. Největší
problém, kterému dnes rodina při křesťanské
výchově dětí musí čelit, není problém náboženský,
ale především antropologický: radikální eticko-filozofický
relativismus. Podle něj neexistuje žádná objektivní
pravda o člověku a následně ani o manželství
a rodině. I samotné sexuální odlišnosti, biologicky
vyjádřené v muži a ženě, se nechápou jako
něco založeného na přirozenosti, ale jako
pouhý kulturní produkt, který si každý může
pozměnit dle vlastního chápání. To popírá
a ničí existenci instituce manželství a rodiny
jako takové.
2. Relativismus
také tvrdí, že Bůh neexistuje, a tedy není
možné ho poznat (ateismus a agnosticismus),
a dále že neexistují trvalé hodnoty nebo etické
normy. Jediná pravda je ta, která odpovídá
parlamentní většině.
3. V tomto
prostředí má rodina nevyhnutelný úkol – předat
pravdu o člověku svým dětem. Tak jako v prvních
stoletích i dnes je velmi důležité poznat
první stránky knihy Genesis a porozumět jim:
existuje dobrý a osobní Bůh, který stvořil
muže a ženu, dal jim stejnou důstojnost, ale
přesto jsou rozdílní a navzájem komplementární,
a svěřil jim úkol rodit děti skrze trvalé
spojení „v jednom těle“ (manželství). Tento
text o stvoření člověka ukazuje dvojici muže
a ženy podle Božího plánu jako první vyjádření
spojení mezi osobami, neboť Eva je stvořena
k obrazu Adama, a tím ho ve své odlišnosti
doplňuje (Gn 2,8), aby vytvořili „jedno tělo“
(Gn 2,24). Oba mají poslání plodit, čímž je
stávají spolupracovníky Stvořitele (Gn 1,28).
4. Tato pravda
o člověku a manželství byla poznána i skrze
lidský rozum. Každá kultura uznává ve svých
zvycích a zákonech, že manželství spočívá
ve spojení muže a ženy, přestože příležitostně
byla uznávaná i polygamie či polyandrie. Spojení
osob stejného pohlaví nikdy nebylo za manželství
považováno.
5. Sv. Pavel
to velmi živě popsal v listu Římanům, kde
vylíčil situaci pohanství své doby a morální
zmatek, do kterého lidé upadli, když nechtěli
uznat Boha, o kterém rozumem věděli (Ř 1,18–32).
Tento úryvek Nového zákona by dnešní rodina
měla dobře znát, aby její vyučovací aktivity
nebyly budovány na písku. Neznalost
Boha vede k zatemnění pravdy o člověku.
6. Církevní
otcové nabízejí bohaté učení a jsou dobrým
příkladem toho, jak postupovat, neboť museli
detailně vysvětlit existenci Boží prozřetelnosti
a Stvořitele, který stvořil svět, člověka
a manželství jako něco dobrého, a bojovali
proti pohanskému morálnímu zmatku, který ovlivňoval
manželství a rodinu.
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
Třetí katecheze
: Rodina jako učitelka důstojnosti a úcty
k celistvé lidské bytosti
A. Úvodní
chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible J 9,1–11
D. Čtení z vyučování církve
1. Církev
vidí v každém člověku živý obraz samotného
Boha; obraz, který nachází pravý důvod své
existence v tajemství Krista a je povolán
ke stále hlubšímu poznávání této skutečnosti.
Kristus nám zjevuje Boha v Jeho pravdě, ale
zároveň zjevuje také člověka člověku. Od Boha
dostal člověk nesrovnatelnou a nezcizitelnou
důstojnost, neboť byl stvořen podle Božího
obrazu a podoby, aby se stal Jeho adoptivním
synem. Kristus se svým vtělením jistým způsobem
spojil s každým člověkem.
2. Lidská
bytost má důstojnost jako osoba, protože byla
stvořena k Božímu obrazu – není jen něčím,
ale někým. Má schopnost sebepoznání, sebedarování
ve svobodě a vstupování do spojení s druhými
lidmi. Tento vztah s Bohem může být ignorován,
zapomenut nebo oddálen, ale nikdy nemůže být
zcela odstraněn, protože lidská osoba je osobní
bytost stvořená Bohem, aby s Ním žila ve vztahu.
3. Muž a žena
mají stejnou důstojnost, protože jsou oba
Božím obrazem a také proto, že nejhlubší seberealizace
dosahují ve vzájemném setkání osob skrze upřímné
sebedarování. Žena doplňuje muže a muž doplňuje
ženu. Muž a žena se vzájemně doplňují ne pouze
z hlediska tělesného nebo psychologického,
ale také ontologicky, protože „lidství“ se
plně uskutečňuje pouze skrze dualitu „mužství“
a „ženství“. „Jednota dvou“ umožňuje zakusit
meziosobní a vzájemné vztahy. Bůh také svěřuje
úkol plození pouze této „jednotě dvou“.
4. Všechno
stvoření bylo učiněno pro člověka. Ale člověk
byl stvořen a milován sám o sobě. Člověk existuje
jako jedinečná a neopakovatelná bytost. Je
to bytost rozumná a inteligentní, schopná
přemýšlet o sobě, a být si tedy vědomá svých
činů.
5. Důstojnost
lidské osoby – každé lidské osoby – nezávisí
na žádné lidské instanci, ale na jejím vlastním
bytí, stvořenému k obrazu a podobě Boží. Proto
každý, kdo tuto důstojnost ponižuje, dopouští
se velkého bezpráví vůči řádu Stvořitelem
chtěném. Podobně i spravedlivá společnost
může být uskutečněna pouze v úctě k transcendentní
důstojnosti lidské osoby.
6. Lidé postižení
jsou i přes svá omezení a tělesné utrpení
stále plně lidskými subjekty nesoucími práva
a povinnosti, které nikdo nesmí diskriminovat
či zneužívat.
7. Nenarození
jsou osobami od chvíle početí, a jejich život
nesmí být zničen skrze potraty či vědecké
experimenty. Ničení nenarozeného života, který
je zcela nevinný, je skutkem nejvyššího násilí
a vážným proviněním v Božích očích.
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
Čtvrtá katecheze
: Rodina předává lidské ctnosti a hodnoty
A. Úvodní
chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible J 1,43–51
D. Čtení z vyučování církve
1. Rodina
vzniká z intimního sdílení života a manželské
lásky založené na manželství muže a ženy a
je prvořadým místem mezilidských vztahů,
základem lidského života a pravzorem každé
sociální organizace. Tato kolébka života a
lásky je správným místem, kde se má člověk
zrodit a vyrůstat, přijímat první myšlenky
o pravdě a dobru, učit se, co znamená milovat
a být milován a také co to znamená být osobou.
Rodina je přirozeným společenstvím, kde člověk
nalézá první zkušenosti a učí se lidskému
sociálnímu chování, protože neobjevuje pouze
vztah mezi „já“ a „ty“, ale zde také činí
krok k „my“. Vzájemné dávání muže a ženy spojených
v manželství vytváří prostředí, ve kterém
dítě může rozvíjet svůj potenciál, uvědomit
si svou důstojnost a připravit se pro svůj
jedinečný a neopakovatelný úděl. V tomto prostředí
přirozené náklonnosti, která spojuje členy
rodinného společenství, je každý člen uznáván
a je mu svěřena zodpovědnost.
2. Rodina
vychovává člověka v každém jeho rozměru, aby
naplnil svou důstojnost. Je tím nejpříhodnějším
prostředím pro vyučování a předávání kulturních,
etických, sociálních a duchovních hodnot,
které jsou nezbytné pro rozvoj a blaho jak
členů rodiny, tak společnosti. Je to skutečně
škola sociálních ctností, jakou potřebuje
každý člověk. Rodina lidem pomáhá rozvinout
základní hodnoty, které jsou nepostradatelné
pro utváření svobodných, čestných a zodpovědných
občanů. K těmto hodnotám patří pravda, spravedlnost,
solidarita, pomoc slabým, láska k druhým,
tolerance atd.
3. Rodina
je tou nejlepší školou, která vytváří společenství
a bratrské vztahy v podmínkách současných
individualistických trendů. Opravdová láska,
která je duší rodiny ve všech jejích dimenzích,
je možná pouze tehdy, když člověk upřímně
daruje sebe druhým. Milovat znamená dávat
a přijímat něco, co se nedá koupit ani prodat,
ale co je možné pouze svobodně a vzájemně
darovat. Díky lásce je každý člen rodiny uznáván,
přijímán a respektován ve své důstojnosti.
Láska dává povstat vztahům, které jsou žity
ve svobodném dávání a ze kterých vyrůstají
nezištné a hluboké vazby. Zkušenost ukázala,
že rodina každodenně vytváří síť mezilidských
vztahů, což nás připravuje na život ve společnosti
v ovzduší úcty, spravedlnosti a opravdového
dialogu.
4. Křesťanská
rodina ukazuje svým dětem, že jejich prarodiče
a další staří lidé nejsou zbyteční, i když
už nejsou produktivní, ani nejsou břemenem,
když potřebují nezištnou a stálou péči svých
dětí a vnuků. Nová generace se tak učí, že
kromě ekonomických a funkčních hodnot existují
ještě hodnoty lidské, kulturní, morální a
sociální, které jsou dokonce těm předcházejícím
nadřazeny.
5. Rodina
také pomáhá objevit sociální hodnotu majetku,
který vlastní. Stůl, kde společně jíme stravu
přizpůsobenou zdraví a věku všech členů rodiny,
je příkladem sice prostým, ale výstižným,
který nám ukazuje sociální smysl vytvořených
věcí. Dítě tak vstřebává kritéria a postoje,
které bude potřebovat později ve větší rodině,
kterou je společnost.
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
Pátá
katecheze : Rodina otevřená
Bohu i druhému člověku
A.
Úvodní chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible Ef 5,25–33
D. Čtení z vyučování církve
1. Člověk je stvořen podle obrazu
a podoby Boha, aby žil a byl s Ním. Pro člověka
není přirozený ateismus, agnosticismus a náboženská
lhostejnost a tato situace ve společnosti
nemůže být konečná. Člověk je ve své podstatě
svázán s Bohem, podobně jako je dům svázán
s architektem, který ho vytvořil. Bolestné
následky hříchu mohou tento horizont zatemnit,
ale dříve nebo později se projeví hluboká
touha po domově a lásce našeho nebeského Otce.
Zakoušíme něco podobného jako marnotratný
syn v podobenství, který nepřestal být synem
svého otce, i když opustil jeho dům, a i přes
svou svévoli nakonec cítil neodolatelnou touhu
po návratu. Všichni lidé touží po Bohu a prožívají
podobnou zkušenost jako sv. Augustin, i když
ji třeba neumějí vyjádřit stejně silně a krásně
jako on: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane,
a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine
v tobě.“ (Vyznání 1,1).
2. Křesťanská
rodina si tuto skutečnost uvědomuje, a proto
staví Boha do pozornosti svých dětí od první
chvíle jejich vědomé existence. Je to prostředí,
které dýchají a vstřebávají. To jim pomáhá
objevit a přijmout Boha, Ježíše Krista, Ducha
svatého a Církev. Od chvíle narození dítěte
rodiče žádají Církev o svátosti, nejdříve
o svátost křtu, a radostně přinášejí své děti,
aby přijaly křestní vodu. Později je doprovázejí
k prvnímu svatému přijímání a k biřmování,
zapíší je do hodin náboženství a vyhledají
pro ně školu, která jim dá nejlepší katolické
vzdělání.
3. Skutečná
křesťanská výchova se ovšem neomezuje na to,
že je Bůh zahrnut mezi důležité skutečnosti
života dětí, ale má se stát středem jejich
života, aby všechny další aktivity a skutečnosti
(inteligence, pocity, svoboda, práce, odpočinek,
bolest, nemoc, alergie, hmotné vlastnictví,
kultura, zkrátka vše) byly utvářeny a vedeny
láskou k Bohu. Dítě by si mělo zvyknout zamyslet
se před každou činností: „Co by Bůh chce,
abych právě teď dělal nebo nedělal?“ Ježíš
Kristus potvrdil víru a přesvědčení stoupenců
Starého zákona v to, co nazývali „velkým přikázáním“,
když odpověděl učiteli zákona, že „první přikázání
je toto: miluj Hospodina, Boha svého, z celého
svého srdce, z celé své duše a z celé
své síly.“ (Mk 12,28; L 10,25; Mt 22,36).
4. Tuto
výchovu uprostřed Boží lásky uskutečňují rodiče
především skrze skutečnosti každodenního života,
když se společně modlí před jídlem, když učí
děti vděčnosti Bohu za každý dárek, který
dostanou, když se k Němu obracejí s každou
bolestí, ať už má jakoukoli formu, když společně
v neděli chodí na mši nebo ke svátosti smíření
atd.
5. Znalec
zákona se ptal, které přikázání je první.
Ale když mu Ježíš odpověděl, dodal: „Druhé
je mu podobné. Miluj bližního jako sebe samého.“
Láska k bližnímu je tedy „Jeho přikázáním“
a „znamením“ jeho učedníků. Sv. Jan
k tomu dodává s jemným psychologickým vhledem:
„Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí,
nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ (1 J
4,20).
6. Rodiče
mají pomoci svým dětem, aby objevily druhé
lidi, své bližní, zvláště ty potřebné, a aby
se věnovaly určité malé, ale stálé službě:
půjčování hraček sourozencům, pomoc menším
dětem, dávání almužny chudým na ulici, návštěva
nemocných příbuzných, doprovázení prarodičů
a drobná pomoc, přijetí druhých skrze přehlédnutí
drobných nedorozumění a každodenních omezení
apod. Tyto věci při stálém opakování formují
povahu a vytvářejí dobré návyky, pomáhají
stavět se k životu skrze „předsudek“ získaný
láskou k druhým, a tak je činí schopnými vytvářet
novou společnost.
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
Šestá
katecheze : Rodina formuje
jasné morální svědomí
A.
Úvodní chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible Ef 6,1–17
D. Čtení z vyučování církve
1. Moderní
člověk je stále více přesvědčen, že důstojnost
a povolání lidské osoby vyžaduje, aby člověk
vedený svou inteligencí objevoval hodnoty
vepsané v jeho přirozenosti, neustále je rozvíjel
a v životě uskutečňoval a takto dosahoval
pokroku. Ovšem úsudek o morálních hodnotách,
tedy o tom, co je dobré a co ne, co se má
dělat a čemu je třeba se vyhnout, nemůže záviset
na jeho osobní úvaze. Člověk v hloubce svého
svědomí objevuje zákon, který si nestanovil
sám a který musí poslouchat. Tento zákon byl
vepsán Bohem do srdce člověka, aby kromě snahy
o vlastní zlepšení byl právě podle tohoto
zákona osobně souzen.
2. Není tudíž
pravdivé zdůrazňování důstojnosti člověka,
nerespektuje-li také základní zákony přirozenosti.
Mnohé konkrétní podmínky a potřeby lidského
života se samozřejmě změnily a budou se měnit
i nadále. Vyvíjející se zvyky a způsoby života
budou muset přesto zůstat v mezích neměnných
principů založených na základních elementech
a podstatných vztazích lidského života, na
elementech a vztazích, které jsou hlubší než
měnící se historické podmínky.
3. Tyto základní,
rozumem pochopitelné principy jsou obsaženy
v božském, věčném, objektivním a univerzálním
zákoně, skrze který Bůh spravuje, řídí a ovládá
svět i cesty lidského společenství podle plánu
své moudrosti a lásky. Bůh dává člověku účast
na svém zákoně, aby tak člověk stále více
poznával neměnnou pravdu. Kristus také učinil
církev sloupem a základem pravdy a dal jí
trvalou podporu Ducha svatého, aby mohla jednoznačně
uchovávat pravdu morálního řádu a přesně interpretovat
nejen zjevený zákon, ale také morální principy,
které pramení ze samotné lidské přirozenosti
a ovlivňují rozvoj a zdokonalení člověka.
4. Mnozí lidé
dnes tvrdí, že normy pro určité lidské jednání
nevycházejí z lidské přirozenosti nebo ze
zjeveného zákona, ale že jediným absolutním
a neměnným zákonem je úcta k lidské důstojnosti.
Filozofický a morální relativismus dokonce
popírá existenci objektivní pravdy ve smyslu
etického bytí či jednání. Každý by tak měl
svou pravdu, danou individuální interpretací
skutečnosti, osobní inteligencí a svědomím.
Společný život by nás tedy vedl k pravdě,
kterou všichni uznávají, a souhlas s ní by
nám dovoloval žít v pokoji. Na tomto základě
jsou postaveny zákony vycházející z demokratického
parlamentu. Církev by k tomu neměla nic říkat,
a pokud něco říká, je to považováno za neodpovídající
a za nebezpečné demokratickému pořádku.
5. Pro člověka,
rodinu a společnost to má katastrofální důsledky.
Takto se ospravedlňuje potrat jako právo ženy,
pokusy o uzákonění eutanázie, umělá kontrola
porodnosti, zákony stále shovívavější k rozvodům,
mimomanželské vztahy atd.
6. Křesťanská
rodina stojí před ohromnou výzvou, aby kovala
morální svědomí svých dětí v pravdě a pevnosti.
Přitom musí svědomitě ctít jejich důstojnost
a svobodu, což jim pomůže rozvinout zdravé
svědomí ve velkých otázkách lidského života,
jako jsou obdiv a úcta k Bohu Stvořiteli a
Spasiteli, láska k rodičům, úcta k životu,
vlastnímu tělu a tělu druhého člověka, k hmotnému
majetku, úcta k bližnímu, bratrství mezi lidmi,
obecně platný cíl stvoření, odmítavý postoj
k diskriminaci z důvodů náboženských, sociálních
nebo ekonomických apod. Pravidla Desatera
a Blahoslavenství jsou důležitými body v tomto
vyučování.
7. Dnešní
rodiče by měli s přesvědčením a odvahou učit
své děti těmto hodnotám, a začít mohou tou
nejradikálnější, kterou je existence pravdy,
potřeba ji hledat a následovat, aby mohli
být lidsky naplněni. Dalšími klíčovými hodnotami
jsou láska ke spravedlnosti a jasná, citlivá
sexuální výchova, která vede k osobní úctě
k tělu a překonání mentality a praxe, která
je redukuje na pouhý objekt sobeckého požitku.
8. Základní
podmínkou této výchovy je pěstovat v dětech
lásku k Církvi, zejména k papeži, biskupům
a kněžím, aby skrze ně uviděli starost dobré
matky, která je miluje a pouze jim touží pomoci
žít patřičný a důstojný život v tomto světě
stejně jako těšit se z rozjímání o Bohu ve
slávě.
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
Sedmá
katecheze : Rodina jako první
zkušenost s církví
A.
Úvodní chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible Sk 2,36–47
D. Čtení z vyučování církve
1. Církev
– Boží lid, Mystické Tělo Kristovo a Chrám
Ducha svatého – je univerzálním znamením a
nástrojem spásy skrze trojí službu evangelizace,
slavení a dobročinnosti. Díky službě evangelizace
církev hlásá velikou novinu, že „Bůh chce,
aby všichni lidé došli spásy“ (1 Tm 2,4) a
že poslal světu svého jediného Syna. Skrze
službu iniciačních svátostí přijímá nové členy,
posilňuje je a živí; skrze uzdravující svátosti
léčí jejich hříchy a tiší jejich nemoci; skrze
svátosti kněžského svěcení a manželství se
účinně stará o sebe i o společnost. Skrze
život v dobročinnosti buduje bratrství Božích
dětí a stává se kvasem lidské společnosti.
2. Rodina
je první zkušeností církve, se kterou se člověk
setkává, protože právě v rodině člověk získává
prvotní a základní zasvěcení ve víře, přijímá
první svátosti a prožívá první zkušenost s
dobročinností.
3. Hned jak
se dítě narodí, rodiče ho přinesou ke křtu
a začínají ho vyučovat, aby mohlo později
přijmout také svátost biřmování a první svaté
přijímání, a tak bylo zasvěceno v tajemství
Krista a církve. Děti se už v době, kdy stěží
mohou něčemu rozumět, učí prvním modlitbám,
jako je žehnání před jídlem, používají náboženské
symboly a jsou zasvěceny do základů lásky
k Panně Marii. Když už chápou více, rodiče
jim čtou Boží slovo a vysvětlují je prostým
a přiměřeným způsobem. V době rozhodování
o osobním povolání, ať už je to manželství,
kněžství, řeholní život nebo celibát ve světě,
jsou rodiče svým dětem nablízku a nabízejí
pomoc. Od chvíle narození jim věnují velikou
a stálou citovou náklonnost, zvláště jsou-li
nemocné nebo trpí nějakou deformací nebo jiným
fyzickým či psychickým nedostatkem.
4. Zvláště
intenzívní zkušenost církve v rodině dítě
prožívá, když se spolu s rodiči účastní nedělní
mše svaté. Setkává se tam s dalšími rodinami,
bratry a sestrami ve víře, slyší Boží slovo,
modlí se za všechny potřebné a sytí se Kristem,
který se za nás obětoval. Víra roste a rozvíjí
se těmito krásnými zkušenostmi, které dávají
smysl běžnému životu a vlévají do srdce pokoj.
5. Zvláštní
zkušenosti s církví v její apoštolské dimenzi
ve zvláštních chvílích se také prožívají v
rodině, např. svátek Božího dětství, Světová
neděle, kampaň proti hladu, pomoc rozvojovým
zemím nebo zemím zasaženým zemětřesením, cyklony,
větším neštěstím apod.
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
Osmá
katecheze : Spolupracovníci
rodiny: farnost a škola
A.
Úvodní chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible Lk 6,6–11
D. Čtení z vyučování církve
1. Křesťanská
výchova zajisté usiluje o lidskou zralost,
ale zvláště se snaží posílit v pokřtěných
dary přijaté z víry; učí je uctívat Boha Otce
v duchu a v pravdě (J 4,13), především při
liturgii; vychovává je k životu podle „nového
člověka“ ve spravedlnosti a svatosti pravdy
(Ef 2,22–23), aby tak dosáhli zralého lidství,
měřeno mírou Kristovy plnosti (Ef 4,13) a
účinně tak přispívali ke křesťanskému uspořádání
světa (GE, 2).
2. Když rodiče
dávají život svým dětem, berou na sebe velmi
vážnou povinnost vychovávat je a také získávají
právo být jejich prvními a nejdůležitějšími
vychovateli. Jejich povinností je vytvořit
rodinné prostředí vedené láskou a úctou k
Bohu a člověku, což napomáhá ucelené výchově
dětí. Jak již bylo zmíněno v předchozích katechezích,
rodina je první školou sociálních ctností,
které potřebuje každá společnost, prostorem,
kde se děti učí už od raného věku znát a ctít
Boha a milovat svého bližního, místem, kde
získávají první zkušenosti s lidskou společností
a s církví, a také nejúčinnějším prostředím,
kde mohou být děti uvedeny do občanské společnosti
i do Božího lidu. Role křesťanské rodiny pro
život a rozvoj církve je opravdu mimořádně
důležitá, takže je velmi těžké ji něčím nahradit.
3. Rodina
ovšem nemůže své poslání nést sama, potřebuje
pomoc státu. Povinností občanské společnosti
je ochrana práv a závazků rodičů a dalších
lidí, kteří mají podíl na výchově, a spolupráce
s nimi, zvláště je-li úsilí rodičů a
dalších zúčastněných nedostatečné, aby bylo
dosaženo cíle výchovy podle principu subsidiarity
a podle přání rodičů, a také vytvoření náležitých
škol a institucí, které jsou potřebné k obecnému
dobru. Stát tedy nemá být antagonistický vůči
rodičům nebo se stavět do konfliktu s nimi,
naopak má být jejich nejlepším spolupracovníkem,
který poskytuje vše to, co rodiče poskytnout
nemohou, podle jejich požadavků. Tato loajální
a účinná spolupráce nutně zahrnuje také učitele
ve všech soukromých i státních výchovně-vzdělávacích
střediscích. Prospěch z této spolupráce budou
mít v první řadě děti, ale následně také společnost
a škola, protože tyto děti se stanou v budoucnu
lepšími občany a mnohé z nich významně přispějí
k rozvoji škol.
4. Rodina také
potřebuje farnost. Rodiče vychovávají děti
ve víře především skrze svědectví svého křesťanského
života, zvláště skrze zkušenost bezpodmínečné
lásky, jakou své děti milují, a hluboké lásky
jednoho k druhému, což je živým znamením lásky
Boha Otce. Podle svých možností jsou povoláni
také dávat dětem náboženské poučení, což se
obvykle děje příležitostně a nepravidelně,
skrze zjevování přítomnosti tajemství Krista
Spasitele ve světě, v událostech rodinného
života, ve sváteční dny liturgického roku,
ve školních aktivitách, ve farnosti, v různých
skupinách apod. Potřebují ovšem pomoc farnosti,
neboť život víry v dětech zraje, když jsou
vědomě začleňovány do konkrétního života Božího
lidu, což se děje zvláště ve farnosti. Ta
je místem, kde nejdříve dítě, dospívající
a později dospělí slaví svátosti a jsou jimi
živeni, účastní se liturgie stejně jako dynamického
společenství dobročinnosti a apoštolské služby.
Farnost by tedy vždy měla sloužit rodičům,
ne naopak, zvláště ve svátostech křesťanské
iniciace.
5. Rodina, škola
a farnost jsou tři skutečnosti integrované
do výchovy dětí. Čím bude spolupráce mezi
nimi větší, tím lepší budou vztahy a účinnější
výchova.
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
Devátá
katecheze : Rodina a
její model – rodina z Nazaretu
A. Úvodní chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible Lk 2,41–52
D. Čtení z vyučování církve
1. V evangeliu
máme jen několik skrovných zmínek o rodině
z Nazaretu, ale jsou velmi ilustrativní.
2. Tato rodina
je budována na základě manželství Josefa a
Marie. Byli skutečně manželským párem, jak
to uvádí Matoušovo i Lukášovo evangelium,
a žili tak až do Josefovy smrti. Ježíš byl
opravdu Mariiným synem. Josef nebyl jeho biologickým
otcem – nezplodil ho – a nebyl ani jeho adoptivním
nebo náhradním otcem, ale lidé z Nazaretu
v něm viděli Ježíšova otce, protože nic nevěděli
o tajemství vtělení a také proto, že byl Josef
Mariiným mužem. To je v dnešní době velmi
důležitá skutečnost, neboť naše občanská legislativa
a kulturní prostředí přeje zvykovému právu
a ryze civilním vztahům, rozvodům atd. Nazaretská
rodina je dnes vykreslena jako příklad svazku
muže a ženy trvale spojenými vztahem lásky,
který má i dimenzi veřejnou.
3. Nazaretská
rodina žila stejně jako každá jiná rodina
v tomto městě. Vedli život prostý, plný chudoby,
pokory a tvrdé práce, ctili kulturní a náboženské
tradice své země, byli hluboce zbožní, ač
vzdáleni od centra náboženské a občanské moci.
Návštěvník Nazaretu, který by neznal skutečnosti,
které známe my, by nenašel na svaté rodině
nic zvláštního; od ostatních rodin se nelišili
bydlením, oděvem ani jídlem, stejně jako všichni
ostatní se zúčastňovali náboženských událostí
v synagoze, nebyli nijak odlišní. Bůh nám
chtěl ukázat, že každodenní život je místem,
kde On na nás čeká, právě tam ho můžeme milovat
a naplňovat plány, které s námi má. Tajemství
takového života spočívá v tom, že žijeme se
stejnou láskou a nasazením jako Svatá rodina.
4. Evangelia
přesně neudávají Josefovu živnost – možná
byl kovář, tesař, řemeslník... Ale říkají
jasně, že pracoval rukama a tak si vydělával
na živobytí. Maria tak jako všechny vdané
ženy mlela mouku a pekla každodenní chleba,
vykonávala domácí práce a drobné služby pro
druhé. O Ježíšovi se v tomto smyslu neříká
nic, ale dá se předpokládat, že pomáhal Marii
a později Josefovi s jeho manuální prací.
Nazaretská rodina žila to, co dnes nazýváme
„evangelium práce“, což znamená, že je práce
chápána jako nádherná skutečnost, která nám
dává účast na tvořivém působení Božím. Tato
práce živí rodinu a pomáhá druhým k posvěcení.
Je to dokonalý model i pro moderní rodinu.
Mnozí lidé tak dodnes žijí, a přestože mnohé
ženy pracují mimo domov a používají k domácím
pracem různé technologie, zůstává tento model
v podstatě beze změny.
5. Nazaretská
rodina byla hluboce zbožná a nábožensky praktikující.
Modlili se před každým jídlem tak jako jiné
zbožné rodiny, každý týden chodili do synagogy,
aby slyšeli čtení ze Starého zákona a jeho
výklad, chodili do Jeruzaléma na poutní svátky,
jako byly Velikonoce a Letnice, a modlili
se známé „Slyš, Izraeli“ třikrát denně. Podobně
i pro dnešní rodinu jsou modlitby před jídlem,
účast na nedělní mši svaté a čtení z Písma
stále základem k naplnění poslání křesťanské
výchovy.
6. Středem
života Nazaretské rodiny byl Bůh, byl pro
ně vším. Ještě před sňatkem Josef důvěřoval
Bohu, když mu skrze anděla sdělil, že Mariino
těhotenství je z Ducha svatého. Když se vzali,
uslyšeli od dítěte, které právě našli po dnech
úporného hledání, tato slova: „Jak to, že
jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím
být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (L 2,49).
Nerozuměli tomu, ale přijali to a snažili
se nalézt smysl. Maria neztratila víru, ani
když viděla svého syna přibitého na kříž jako
zločince, odsouzeného představenými města.
Křesťanská rodina, jejíž život je stálým střídáním
světla a stínu, nachází pokoj a radost ve
vědomí, že Bůh je s nimi, i když všemu úplně
nerozumějí.
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
Desátá
katecheze : Rodina jako příjemce
i činitel nové evangelizace
A. Úvodní chvalozpěv
B. Modlitba Otče náš
C. Čtení z Bible: Sk 18,23–28
D. Čtení z vyučování církve
1. „Budoucí
evangelizace velmi závisí na domácí církvi“
(řeč Jana Pavla II. na Třetím generálním setkání
latinskoamerických biskupů, 1979). Navíc je
rodina srdcem nové evangelizace (řeč Jana
Pavla II. k africkým biskupům, kteří mají
na starost službu rodinám, 1992). Historie
církve to od počátku potvrzovala. Typickým
příkladem je sv. Augustin, který se z Boží
milosti obrátil po mnoha slzách své matky
sv. Moniky. Rodina plní „poslání kázat evangelium
zvláště skrze výchovu dětí“ (EV 92).
2. Evangelizační
poslání rodiny je zakořeněno ve křtu a bere
na sebe novou formu díky milosti vyplývající
ze svátosti manželství.
3. Evangelizační
poslání křesťanské rodiny je nutné zvláště
tam, kde se protináboženská legislativa snaží
zabránit vzdělání ve víře nebo kde vzrůstá
neochota věřit či kde zesvětštění dosáhlo
takového stupně, že je prakticky nemožné žít
skutečně náboženský život. To se děje především
v komunistických a postkomunistických zemích
a v tzv. zemích prvního světa. Domácí církev
je tam jediným místem, kde děti a mládež mohou
získat katechezi v nejzákladnějších pravdách.
4. Rodina
má specifický způsob evangelizace, který nespočívá
ve velkých kázáních či teoretických přednáškách,
ale děje se skrze každodenní lásku, prostotu,
konkrétní věci a svědectví každého dne. Takto
se předávají nejdůležitější hodnoty evangelia.
Tímto způsobem se víra šíří – nepozorovatelně,
zato skutečně, což z rodiny činí prvotní a
nejlepší semeniště povolání ke kněžství, zasvěcenému
životu a celibátu ve světě.
5. Služba
křesťanských rodičů, kterou konají jménem
evangelia, je ve své podstatě službou církve.
To znamená, že je zakořeněna v poslání církve
a vychází z něho a je také zaměřena na budování
těla Kristova. Služba rodiny a její evangelizační
role se musí tudíž odehrávat ve společenství
diecéze a farnosti a citlivě ladit se službou
evangelizace a katechizace v církvi.
6. Tento eklesiální
charakter evangelizačního poslání křesťanské
rodiny znamená plně misijní a katolický rozměr,
a to v souladu s Kristovým univerzálním příkazem:
„Jděte do celého světa a kažte evangelium
všemu stvoření.“ (Mk 16,15). Proto je možné
nalézt i rodiče, kteří cítí naléhavou potřebu
nést Kristovo evangelium „až na sám kraj světa“,
tak jak se to dělo v prvotních komunitách
křesťanů. V každém případě však je potřeba
nést misijní poslání do okolí rodiny a hlásat
evangelium nevěřícím či vzdáleným příbuzným
či rodinám, které nežijí v manželské soudržnosti.
7. Křesťanská
rodina se stává misijním společenstvím, když
přijímá evangelium a zraje ve víře. „Rodina,
podobně jako církev, má být prostorem, kde
je evangelium předáváno a kde se šíří. V rodině,
která si je vědoma svého poslání, každý její
člen evangelizuje a je evangelizován. Nejenom
rodiče předávají evangelium svým dětem, ale
mohou od nich také přijmout hluboce žité evangelium...
Taková rodina evangelizuje ostatní rodiny
i své okolí.“ (EN 71).
E. Zamyšlení
F. Dialog
G. Závazky
H. Společná modlitba
I. Modlitba za rodinu
J. Závěrečný chvalozpěv
Prameny:
DRUHÝ VATIKÁNSKÝ
KONCIL: Pastorální konstituce Světlo národů
Lumen gentium (LG) a Pastorální konstituce
o církvi v dnešním světě Gaudium et Spes (GS);
Deklarace o křesťanské výchově Gravissimum
educationis (GE)
PAVEL VI.: Encyklika
Lidský život Humanae vitae (HV); Apoštolská
exhortace Hlásání evangelia Evangelii nuntiandi
(EN)
JAN PAVEL II: Apoštolská
adhortace O úkolech křesťanské rodiny v současném
světě Familiaris consortio (FC); Dopis rodinám
Gratissimam sane; Encyklika o životě, který
je nedotknutelné dobro Evangelium Vitae (EV)
BENEDICT XVI.:
Různá pojednání týkající se rodiny
(v angličtině: http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/speeches/index_en.htm)
KATECHISMUS KATOLICKÉ
CÍRKVE (KKC)
KOMPENDIUM SOCIÁLNÍ
NAUKY CÍRKVE
